Jubilejní patnáctý ročník má za sebou čerstvě přejmenovaná Přehlídka filmové animace a současného umění (PAF). Zdánlivě kosmetická změna názvu – z dřívější Přehlídky animovaného filmu – je dokladem několikaleté snahy festivalu pokrývat nejen žánry animované tvorby, ale především širší tendence současného umění obecně. Letošní ročník beze zbytku potvrdil, že se do zimní Olomouce dávno nejezdí jen za animacemi.
Recenze: PAF popatnácté. Různorodost stvrzená změnou
Věhlas olomoucké přehlídky nestojí pouze na intenzivních čtyřech prosincových dnech (1. až 4. 12.). Tým PAFu letos mimo lokálních aktivit – mj. přednáškový cyklus Co je to film? nebo veletrh autorských publikací LITR – třeba odprezentoval české a slovenské umělce v rámci vlastního jednodenního festivalu v prostoru Pioneer Works v New Yorku. Jednou z „bočních“ aktivit PAFu pak byla i výstavní přehlídka Jiné vize 2007–2015, která v pražské Galerii AMU reflektovala uplynulých devět ročníků jediné soutěžní sekce olomouckého festivalu.
Podobnost jednotlivých Jiných vizí
Jiné vize jsou v domácím kontextu ustálenou a důležitou platformou pro prezentaci a diskusi o aktuální tuzemské produkci pohyblivých obrazů, experimentálních filmů či videoesejů. Výběr finální desítky prezentovaných filmů je svěřen každý rok vždy jinému externímu kurátorovi či teoretikovi, který vybírá z přihlášených videí (letos jich bylo údajně okolo 120). Má navíc výhradní možnost zahrnout do výběru i díla nepřihlášená, jež (si) sám nanominuje.
Letos stál za výběrem kurátor a teoretik umění Karel Císař, který se – dle vlastních slov – pokoušel vybrat zároveň nejvýraznější díla, jež v dané disciplíně vznikla, a zároveň naznačit obecnější tendence, s nimiž se můžeme v rámci produkce pohyblivých obrazů setkat. Právě snaha o určitou svázanost a jasný celkový dojem z finální desítky videí pravděpodobně stála za rozhodnutím vystavit díla za sebe jako sedmdesátiminutovou videosmyčku.
Instalace soutěžní sekce Jiné vize 2015 v atriu Konviktu
Sledovaný obsah situace na pomezí galerijní a kino prezentace ukázal, jakým způsobem uvažují čeští umělci nad svojí pozicí v současném světě extrémní konektivity a disponibility. Z do jisté míry homogenního proudu vystupovalo svou jednoduchostí a kontemplativností především hned první video Dominika Gajarského a precizně ztvárněný metapopis násilí Zbyňka Baladrána.
Dle tříčlenné mezinárodní poroty vytvořila nejpovedenější dílo Lucie Rosenfeldová. Její Polymind, prezentovaný v únoru ještě pod názvem V těle rozhraní v brněnské galerii Tvar, ocenila za úspornost a za to, jak nenásilně přehodnocuje a redefinuje komunikaci jako proces hledání rovnováhy mezi vnitřním jazykem a řečí mezilidského dialogu. Diváckou cenu získal za video Pillars Martin Zvěřina.
Proč se dívat na zvířata?
Osmdesát dva programových bloků festivalu bylo rozděleno do tří dalších částí: hlavní sekce Proč se dívat na zvířata?, unikátní prezentace a performance světových tvůrčích studií Film Labor a do jisté míry tradiční sekce tvořené především z aktuálních děl lokálních umělců a „přátel PAFu“ i mimo oblast animované tvorby Aport animace. Papírové zúžení počtu sekcí oproti minulým ročníkům však na místě nepředstavovala vlastně žádnou viditelnou změnu, program byl tradičně velmi rozmanitý.
Spirituální tělocvična Jakuba Jansy
V rámci hlavní sekce nazvané podle eseje kritika umění Johna Bergera z roku 1977 Proč se dívat na zvířata? byla v obecném smyslu představena témata související se zvířaty (ne nutně přímo jako předmět zkoumání) a přidružených přirozených témat observace, komunikace či adaptace. Jak je patrné z eseje i programu – předmět zvířete a jeho tematizace jsou vždy úzce spjaty s uvažováním o sobě samém.
Tato skutečnost se ukázala nejen ve specifických přednáškách (vedla Andrea Průchová) nebo programech současných českých umělců (např. výstava Jozefa Mrvy nebo projekce Františka Týmala), ale i v projekcích tradičních animovaných filmů lokální i zahraniční produkce (O chytré kmotře lišce nebo Bambi) určených hlavně dětem. Specifickým příkladem sekce byla i vizuálně vděčná transformace Galerie Podkroví, kterou přejatými taktikami moderního marketingu proměnil na místo pro relaxaci a mentální restart Jakub Jansa.
Návrat Metropolu
Po tříleté odmlce (naposledy vystoupení Marka Fella nebo o rok dříve Tima Heckera) se PAF opět přesunul i do jediného olomouckého městského kina Metropol. Třetí festivalový den se zde ve společném programu kina a festivalu promítal celovečerní snímek přítomného oscarového režiséra Michaëla Dudoka de Wita, nazvaný Červená želva.
Animovaný příběh trosečníka, který se bez jediného slova po několika nezdařených útěcích smíří s životem na ostrově, je v obecném smyslu minimalistickým filmem ohledávajícím zákonitosti koloběhu lidského života. Meditativní rozměr, akcentován skvělým zvukem a ruchy, je však ve filmu ničen zbytečně patetickou komponovanou hudbou, jež zbytečně tradičním romantickým způsobem ilustruje dojemné a radostné okamžiky hlavního hrdiny.
Naopak páteční večer bylo kino Metropol místem pro prezentaci jedné z nejsledovanějších person současné experimentální hudby. V Berlíně usazený vydavatel a kurátor, šéf slovutného vydavatelství PAN Bill Kouligas, zde předvedl svou autorskou performanci Transplant. Mdlý dojem z hodinového představení ještě vynikl po vystoupení jeho kolegy Jamese Whipplea aka M.E.S.H. společně s výtvarníkem Michaelem Guidettim. Těm se totiž hned vzápětí podařilo díky poměrně násilnému uchopení audiovizuální složky představit svůj záměr jasně a srozumitelně.
Londýn, severní Čechy i planeta Gurun
Největší lákadla festivalu doplnila Alina Astrova, londýnská zpěvačka a skladatelka, která vystoupila v Divadelním sále pod aktuálním pseudonymem Lolina. Několikaletá spolupracovnice Deana Blunta do jisté míry navázala na jeho olomoucké vystoupení před dvěma lety. Jednoduché a úderné skladby hnané zdánlivým neumětelstvím – podobně jako v případě Blunta – skvěle klamou tělem. Jsou stejně agresivní jako jemné, podobně vážné jako ironické.
Výtka by putovala pouze situaci, v jaké se její vystoupení nacházelo. Svůj set odehrála až po rozpačitém vystoupení jejího kolegy Johna T. Gasta, který se přibližně hodinu pokoušel dostát jak škatulce zvukového umělce, tak tanečního producenta (přičemž to druhé mu šlo lépe než první). Po pauze se k vystoupení Astrovové nevrátila ani polovina jeho diváků. Absence nasvícení míst vystupujících navíc znemožňovalo orientaci a pochopení posloupnosti večera.
Zaplněný divadelní sál konviktu s koncertní instalací Edith Karlson
Svěží změnou od animovaných světů a digitálních technologií byl sobotní dvojkoncert v Divadle hudby. Pozice jedné z nejzajímavějších koncertních kapel zde dostáli severočeští Ravelin 7 se svou ráznou kombinací hardcoru a hraničních žánrů rocku. Jako kytarista a zpěvák se pak v druhé kapele Nesbitts poprvé na letošním festivale objevil Ondřej Ježek, významná postava české alternativní hudby, zvukař a producent, který zahrál i o pár desítek minut později v rámci českého „all-star“ projektu jiné hudby Gurun Gurun a také další den se svojí domovskou kapelou OTK.
Různorodost stvrzená změnou názvu
Zmíněná rozmanitost všech vystoupení, promítání, prezentací či koncertů zůstává největší devízou olomoucké přehlídky. Festival je místem, kde má smysl (což přeneseně znamená publikum) prezentovat společně jak fyzickou hru na osvětlenou a ozvučenou promítačku (Xavier Qérel), tak zároveň i rozsypané beaty producentů elektronické hudby, kteří v rámci vystoupení komunikují pouze se softwarem svého laptopu (Music For Your Plants).
Překrývání publika na zdánlivě nesouvisejících programech je přirozenou pointou celé přehlídky. Patnáctý ročník potvrdil, že dramaturgický nadhled je stále nenahraditelnou složkou všech festivalů, u kterých se neváhá s návštěvou. PAF dokázal, že asi nemohl do názvu (konečně) adaptovat doslov „přehlídka současného umění“ ve vhodnější okamžik, než bylo letošní patnácté jubileum.
Vydáno pod