Recenze: Surrealismus si liboval v křeči

Nedávno skončenou výstavu Krása bude křečovitá, již Alšova jihočeská galerie věnovala českému předválečnému surrealismu, připomíná stejnojmenná výpravná publikace. Zároveň se tím nabízí možnost ohlédnutí za touto kapitolou našeho výtvarného umění.

Kunsthistorici Lenka Bydžovská a Karel Srp se domácímu surrealismu věnují soustavně, a to jak kurátoři, tak autoři publikací, přičemž v jejich práci se často obě profese spojují. A tak tomu bylo i v případě zmíněné výstavy a následné publikace. Již podtitul Surrealismus v Československu 1933-1939 naznačuje, jakým směrem je publikace (a výstava) zaměřena, a zároveň její časové ohraničení.

Námluvy a rozchody s komunisty

Již úvodní fotografie zároveň naznačuje, že v textu nepůjde pouze o Československo, jsou na ní totiž dva Češi, Vítězslav Nezval a Karel Teige, a dva Francouzi, André Breton a Paul Eluard. Datum? Jaro 1935.

Právě tehdy totiž navštívil André Breton, duchovní otec a první muž surrealismu, Prahu, neznamená to ovšem, jak správně píší Bydžovská se Srpem, že by tehdy přinesl do našich zemí surrealismus – ten již zde byl nejen známý, ale také již rok existovala Skupina surrealistů v ČSR. Skupina, u jejíhož vzniku byl nejen Nezval, označovaný někdy mylně za jejího jediného zakladatele, ale i Jindřich Honzl, Jindřich Štyrský, Toyen a další, později i Karel Teige. O tom všem, a také o tom, co je to – tedy, podle Bretona – surrealismus se dočteme v úvodu, včetně historického ohlédnutí za rolí Guillauma Apollinaira, autora označení nového směru.

Krása bude křečovitá
Zdroj: Arbor vitae

Autoři dále popisují, jak byl surrealismus v počátcích u nás reflektován, zároveň se věnují i jistému konkurenčnímu boji pojetí Andrého Bretona a Ivana Golla, kapitole, jež nebývá tak často zmiňována. Exkurse do domácích reakcí je jistě zajímavá, zároveň umožňuje pochopit, proč v předválečném Československu surrealistické ideje tak dobře zakořenily, tak dobře, že přežily i oba totalitní režimy. Jak autoři dokládají, reakce to přitom nebyly vždy zcela pozitivní, vyskytly se i pochybnosti o některých aspektech surrealistické věrouky. A tyto výhrady přicházely i od představitelů Devětsilu, z něhož, což je pikantní, přišel nejen Nezval, ale i pozdější surrealistický teoretik Teige.

A pikantní jsou samozřejmě i Bretonovy (a chce se říci, i samozřejmě Teigovy, Nezvalovy atd.) námluvy s komunisty. A je jen dobré, že všem těmto diskusím věnují Bydžovská se Srpem dostatek prostoru. Stejně tak, a to docela obšírně, probírají důvody, jež vedly k rozchodu surrealistů s komunisty, nejen francouzskými, ale i sovětskými a českými – ve zkratce, bylo to prosté: bolševici chtěli dirigovat, a to se surrealistům nelíbilo, zároveň nehodlali mlčet k stalinským procesům. Což následně vedlo k zásadní roztržce mezi Nezvalem, který se vrhl do bolševické náruče, a zbytkem skupiny, která pokračovala, pod Teigovým vedením, dál.

Jak malovat surrealistický obraz

Obrazová část přináší mnoho reprodukcí, ke cti autorům jistě slouží, že se neomezili pouze na ty notoricky známé, ale pozornost věnovali i umělcům, kteří se z nějakých důvodů mezi ně nedostali – a nebyla to vždy kritéria kvality děl, ale docházelo k tomu i díky jisté řevnivosti mezi různými skupinami, kádrování. Autoři zároveň přibližují knižní tvorbu, spjatou se surrealismem. Čtenář ocení i kapitolu Chronologie surrealismu, která se neomezuje na pouhá data, ale pracuje s fotografiemi a dokumenty.

Při procházení obrazovou částí knihy se ovšem ukazuje, a na výstavě to bylo ještě markantnější, jak moc někteří tvůrci záviseli na ortodoxním „návodu, jak malovat surrealistický obraz“. Mám tím na mysli například vzývaného Jindřicha Štýrského, ale i třeba Teigeovy koláže – což ovšem nelze přičítat autorům knihy, ti pouze referují. Což má ovšem jak pozitivní, tak negativní stránku… V každém případě je třeba publikaci Krása bude křečovitá uvítat, a stejnou pochvalu si zaslouží čistá grafická úprava, nemluvě o kvalitě tisku.