Recenze: The Klezmatics náležitě rozvlnili Akropoli

Newyorští The Klezmatics jsou označováni za jedničku v oblasti současného klezmeru – a jak se ukázalo na koncertě v pražské Akropoli, právem.

The Klezmatics
Zdroj: Stránky The Klezmatics

Přesně v souladu se rčením o návratu na místo činu vystoupili The Klezmatics 26. října tam, kde hráli v Praze poprvé, a od té doby nejednou – v Paláci Akropolis. A když se rozezněly první tóny výtečného koncertu, nechtělo se ani věřit, že kapela je na turné k třiceti letům jejího trvání, během kterých se vypracovala na pozici nejlepší mezi všemi kapelami, hrajícími klezmer, hudbu svých židovských předků. Hudbu veselou i smutnou, ostatně tak vypadala i dramaturgie pražského koncertu. Celkem logicky zněly především písně z aktuálního alba Apikorsim, došlo ale, zvláště v přídavcích, i na osvědčené kousky.

The Klezmatics se na vrchol dostali nejen díky svým muzikantským kvalitám, ale také díky tomu, že vždy něčím žánr klezmeru přesahovali. A nebylo to pouze svou angažovaností – vzpomínám na jejich koncert na Manhattanu v únoru 1991, v rámci akce proti válce v Zálivu –, ale i tím, jaké písně skládali a skládají a také, jak je interpretují. V Praze tak zazněla písnička Shushan Purim, popisující nikoli tradiční svátek, při němž se člověk má veselit, ale den následující, plný zlé kocoviny… a obsahu odpovídala i píseň, začínající spíše zvesela, s akordeonem Lorina Sklamberga, hlavního zpěváka kapely, ovšem jak se přidávaly další nástroje, včetně dusavého bubnu, bylo jasné, jak asi autorovi textu bylo.

The Klezmatics to zkrátka nikdy nedělali, jak se sluší a patří (před lety například složili písničku, oslavující v jidiš marihuanu…), jak bylo slyšet i z písně Apikorsim (Heretici), opěvující všechny, kteří se bouří proti zavedeným pravidlům – odpovídala tomu rozjásaná muzika, v níž se střídaly mezihry klarinetu Matta Darriaua s houslemi Lisy Gutkinové, s přizvukováním trumpety kapelníka Franka Londona.

Jistě ne zcela „klezmerové“ bylo zařazení písně Gonna Get Through This World. Na text otce amerických písničkářů Woody Guthrieho ji napsala Lisa Gutkinová, jež ji i s hlubokým procítěním zazpívala, doprovázena kytarou Lorina Sklamberga. Mimochodem, za album zhudebněných Guthrieho textů Wonder Wheel získala kapela v roce 2006 Grammy.

The Klezmatics měli celý večer všechny posluchače v hrsti, při veselejších se vlnili, houpali i skákali, při pomalých, tklivých, jako třeba Ver firt di ale shifn? z aktuálního alba, se spíš nořili do sebe. Zajímavé také bylo, když si basista Paul Morrissett sedl k cimbálu a rozehrál předehry, které jakoby vypadly z festivalu ve Velké nad Veličkou, ovšem díky aranžérskému umu Franka Londona i celé kapely se krásně pojily s typickými klezmerovými melodiemi.

Ještě k třicetiletému výročí kapely – o správnosti nastoupené cesty, tedy o onom skloubení tradičního přístupu s novými pohledy – jistě svědčí i to, že v ní dosud hrají tři zakládající členové: již zmíněný Lorin Sklamberg, jehož nenapodobitelný hlas je velkým kladem kapely, Frank London a Paul Morrissett, a další dva: Lisa Gutkinová a Matt Darriau, který též alteroval na saxofon, z něhož někdy loudil až freejazzové běhy, jsou v kapele také pěkně dlouho.

Večer to byl, jak již bylo řečeno, nádherný, plný radosti, smutku i poesie, není tedy divu, že zaplněná Akropolis odmítala pustit kapelu z pódia. Dvakrát se přidávalo, a tak došlo i na velké „hity“ kapely: píseň Shnirele, perele, jež ze střídmého úvodu postupně gradovala až k chorálovému závěru, další pak byla Ale brider. A když dozněly poslední tóny Guthrieho písničky Mermaid's Avenue, byl definitivní konec. Takže, příště…