Recenze: Za Krásných dní v Aranjuez muž se ženou nejen snídá, ale i hovoří

Muž, žena a spisovatel jsou jediné figury na komorní scéně konverzační seance Wima Wenderse. V Krásných dnech v Aranjuez muž a žena, uhranuti létem a omámeni kouzlem upřímnosti, mluví a mluví o smyslu, jen to ne vždycky dává smysl.

Krásné dny v Aranjuez (2016, režie: Wim Wenders)
Zdroj: CinemArt

Svůj poslední film Wenders natočil podle divadelní hry svého dlouholetého přítele Petera Handkeho, jehož žena Sophie Seminová si zahrála ženu, zatímco on si usápl alespoň němý výstup zahradníka. Kromě nich tu usedne za klavír Nick Cave a v jednu chvíli se probudí pes, působící spíš jako náhle oživlá zahradní „dekorace“. A to je všechno, co kromě jukeboxu na vinyly, jenž občas konkuruje gerojšům letní zahrady, oživuje jediné, „divadelně“ ohraničené prostředí.

Všichni tu jsou na svých „značkách“ a buď se sami občas jen mírně posunou, nebo zůstávají na pozicích a čekají, až kamera nabídne jiné stanoviště či rakurs. Všechno, co se tu lenivě odehrává, je ukotveno ve slovech, což je pro diváka slušná zátěžová zkouška trpělivosti a výdrže, jak dlouho se dokáže navazovat na něco tak statického, co deklamuje úvahy o dětství, sexu, splynutí, touze a genderově odlišném pohledu na život.

Ale dohoda zní: žádná akce, pouze dialog! A ten je intelektuálně natolik výživný, že si to s nimi neužijete, pakliže nepatříte mezi ty, kteří orgasticky sténají u vět typu: „Zůstali jsme spolu, až ,my‘ přestalo existovat a zůstal jen ten druhý“, neomdlévají při prorockých výkřicích „nebe a Země zmizí, moje touha však nezmizí nikdy“ a na první dobrou nepochopí, o čem žena hovoří, když říká: „Blesk, který do mě uhodil, mi neublížil, bičoval mě a neproťal mě shora, ale ze země“.

Ztraceni v bezčasí, ukotveni v realitě

Wendersova intimní konverzačka je o tom, jaké to je, když muž se ženou nejen snídá, ale také hovoří, cypřiše se vilně vlní ve větru a k tomu odněkud z domu preluduje na klavír Nick Cave a zpívá And I believe in Love… Tohle má úžasnou atmosféru a formu, ale kde je, kurňa, alespoň nějaký smysl dávající obsah? Něco by se sice našlo, třeba křik, který se hodí k tichu, tajemství dřevěného domku v solném poli či kopulace na podestýlce z vysušených výkalů.

A také se dozvíte, k čemu jsou dobrá těla mužů a že je ještě něco za erotogenními zónami, ale přiznávám, že jsem už zapomněl co. Když dialog dospěl k popisu dvou těl, natažených v temnotě nekonečna, ztratil jsem se definitivně. Pak mě probralo tvrzení, že její pohlaví toužilo, aby se z mužů stávala prasata, kompenzované vzápětí tezí, že milovat znamená dojímat se křehkostí mužů (čemuž sice moc nerozumím, ale intuitivně cítím, že to není špatně). Dozvíte se toho hodně, jen to nedává moc smysl.

Příliš vám nepomohou ani tři klíčové figury s blíž neurčenými vztahy, pakliže mezi nimi vůbec nějaké vztahy jsou, protože působí, že je tu každá sama za sebe. Žena (Sophie Seminová) není extrémně sympatická, ale docela přijatelně předstírá, že občas hledá správné slovo nebo se rozmýšlí, zda má vůbec pokračovat. Jenomže to, co říká, si říká spíš pro sebe než pro vás. On (Reda Kateb) klade hlavně otázky, ví něco o migraci červeného rybízu a občas si přesedne ze židle na schody, aby dodal dialogu alespoň nějakou dynamiku.

Oba jsou zajímaví svou civilností, ale jiskří to mezi nimi asi tak, jako když třete vlhkou ebonitovou tyč prořídlým liščím ocasem. Co se týká spisovatele Jense Harzera není zcela jasné, zda za nimi sedí v domě proto, aby mohl slyšené zachytit, nebo zda kontroluje, zdali je již napsané správně interpretováno.

Na tenhle spektákl musíte být připraveni, protože zatímco jeho protagonisté mohou být přemoženi touhou, divák může být zdolán přívalem bezvýznamných významů a slov, která kreslí obrazy a jitří imaginaci. Nekomplikovaný a čistý vizuál si ve formátu 3D užijete hlavně ve vstupní sekvenci a celkově ve vás tenhle komorní opus zanechá pocit, že jste viděli něco artového, co není tupé, a je zároveň jemné, nenásilné a prchavé jako stíny dešťových kapek na nahých tělech. To je docela hezké – jen pořád nevíte, co se vám tím vlastně vzkazuje.