Recenze: Sedm statečných odvážně cválá za nedostižnou legendou

Do městečka Rose Creek a do kin vjelo po více než půlstoletí Sedm statečných, banda vyvrhelů, kteří umí bojovat a nebojí se zemřít. Tahle nová sestava pro westernovou „mission impossible“ je o hodně barvitější, etnicky korektně vybalancovaná, ale také daleko méně typově prokreslená a vlažněji vybízející k tomu, držet někomu palce a prožívat s ním jeho příběh, neboť takový tu vlastně (kromě několika výjimek) ani moc neexistuje.

Sedm statečných (2016, režie: Antoine Fuqua)
Zdroj: Forum Film

Nových Sedm statečných přijíždí znovu tam, kde platí jen zákon silnějšího a rychlejšího, který budou muset vzít do svých pistolnických rukou, zbrocených zkaženou krví Bartholomewových panchartů. Jako by si řekli, co takhle chvíli žít, zabojovat si a pak třeba umřít v Rose Creeku, kde se v roce 1879 umíralo snadno, rychle, vestoje a v botách.

Remake remaku 

Všechno odstartovalo Sedm samurajů, které v roce 1954 sešikovali Akira Kurosawa a Toshiro Mifune. Pod remakem, přeneseným na Divoký západ, je v roce 1960 podepsán režisér John Sturges, v čele Sedmi statečných tehdy stál Yul Brynner a mnozí jsou přesvědčeni, že tahle verze překonala originál.

Sedm statečných (1960, režie: John Sturges)
Zdroj: AČFK

A pak klasický western, jenž kdysi patřil k pilířům americké kinematografie, postupně vysublimoval, takže jsme čekali více než padesát let, než našel Antoine Fuqua odvahu a producenty, kteří usoudili, že dozrál čas na druhý remake, který zúčastnění sice ustáli, ale nikam výrazně neposunuli.

Hrají: Denzel Washington a jiní

Divokou a zdánlivě nesourodou smečku nebezpečných toulavých psů, kteří chtějí vrátit vesničanům jejich životy a možná doufají, že alespoň okrajově vstoupí do dějin žánru, vede Denzel Washington, jenž potvrzuje, že dokáže suverénně zahrát cokoli. Je dostatečně temný, neoblomně bojující a hlasitě vzkazující hlavnímu záporákovi, že jestliže chce tohle město, musí přijít za ním.

Sedm statečných (2016, režie: Antoine Fuqua)
Zdroj: Forum Film

Z ostatních mu nejvýrazněji sekunduje rozporuplný Goodnight Ethana Hawkea (s nímž si to Washington před nějakými patnácti lety vyzkoušel v oscarovém Training Day) a hlavně až do posledního doutníku hláškující Faraday Chrise Pratta, který si to šel rozdat i s populárním Gatlingovým kulometem, z něhož se kdysi střílelo i v Djangovi.

Sedm statečných přitvrzuje

Fuqua tuhle výzvu ustál a dokazuje, že je režisérem mnoha poloh. Akční scény má bezpečně v paži a ve svém westernovém pojetí má blíž k Peckinpahovi nežli k Sturgesovi, takže jeho sedmička je brutálnější, drsnější, tvrdší a špinavější nežli její legendární předloha, což mohl umocnit ještě výživnější záporák, než jakého předvedl vlažnější Peter Sarsgaard.

Disciplinovaná kamera Maura Fioreho bezpečně provází dějem i akčními sekvencemi, a i když hlavním figurám chybí osobnější příběhy, drží navzdory své jinakosti pohromadě a vypůjčený Bernsteinův hudební motiv z předchozího originálu jim v závěru sluší.

Nová verze Sedmi statečných není pecka, která by resuscitovala žánr, ale také mu nedělá ostudu. Za téměř sto milionů poctivě utracených dolarů spíš připomíná, že tady pořád je – což je vlastně dobře.

Osobní doporučení: přestaňte komparovat (byť si o to téma říká) a snažte se jím „jen“ bavit.