Je mu osmadvacet a je odporně bohatý, arogantní, mocný, znuděný a vyprázdněný. A také je to nevypočitatelně nebezpečný hajzl a úchylný vizionář, který nevěří standardním systémům. Jeho jediným úkolem je být v obraze a v chaotické spleti náhodných čísel nalézat skryté trendy a řád. Zrovna dnes ale zažívá ve své monstrózní bílé stretch limuzíně blbej den, neboť právě zjistil, že má asymetrickou prostatu, v důsledku chybného odhadu kursu jenu se mu jeho megaportfolio smrsklo na nulu, někdo ho máznul dortem do ksichtu, a někdo se ho chystá dokonce zabít. A k tomu všemu někde ztratil sako, jeho (ještě nechutněji) bohatá žena mu dala kopačky a pošahaní aktivisté zablokovali Manhattan, takže musí jet krokem, aby se mohl nechat ostříhat u svého oblíbeného holiče. A tohle všechno mu (spolu s vědomím, že stejně každý den tak trochu umíráme) dává zvláštní pocit dosud nepoznané svobody…
Cosmopolis prudícího existencialisty Davida Cronenberga
Existencialismus je specifická, intelektuální reflexe tohoto nezřídka pošahaného světa, která rezonuje stejně tak ve filozofii, jako v umění. A tak si - obrazně (a brutálně zjednodušeně) řečeno - v tomhle diskursu o nevyhnutelnosti smrti a (ne)smyslnosti lidského bytí, rozpouštějícího se v nicotě odcizení, osamělosti a vitální masáži vlastního ega, podává ruce Karl Jaspers a Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Friedrich Nietzche a Franz Kafka, Sören Kierkegaard a Albert Camus či Martin Heidegger a Jean-Paul Sartre.
Do téhle v zásadě nesourodé společnosti, která má vražednou tendenci reflektovat člověka jako to, co ze sebe sám učinil (kdo jiný by za to měl také, kurňa, nést odpovědnost), se mají tendenci ještě nacpat se svými absurdními dramaty týpkové, jako je Samuel Beckett, Harold Pinter nebo Edward Franklin Albee, což nikomu na klidu nepřidá, a dál nakopnout celkovou entropii (rozuměj existenciální bordel, v kterém aby se prase vyznalo). A všichni snaživě propírají kydy o autentickém a neautentickém bytí, masírují se otázkami (které vás v běžném životě nenapadnou), třeba zdali by nebylo lepší nic nežli něco nebo proč si stříhat nehty na nohou, když naše existence stejně začíná a končí v nicotě.
Cronenbergova až fyzicky nepříjemná Cosmopolis a její dekadentní antihrdina zapadají do tohoto existenciálního konceptu svobodných, a tím pádem osamocených, planě hovořících a v důsledku toho téměř nenaslouchajících samotářů v hlučném davu, kteří hledají alespoň nějaký smysl ve světě, který si nevybrali, a nemohou ho nalézt, protože tam žádný není. Tenhle programově iritující opus, vzbuzující nauzeu i agresivní pocit, že by bylo nejlepší někoho zabít (nebo mu dát alespoň pořádně přes držku), může působit (jak se to nezřídka u existenciálního filozofování stává) jako nekorektní levicová propaganda, která kritizuje vládu současného kyberkapitálu. A Cosmopolis tak může být chápán i jako něco mezi Marxem, Plešatou zpěvačkou francouzského Rumuna Eugėna Ionesca (s jejímiž absurdními, nesmyslnými a pokud možno nesouvisejícími replikami si nezadá) a něčím, co by možná natočil Ingmar Bergman (nebo snad Tarkovskij?), kdyby se dožil současné hospodářské krize.
Naper do mě všechnu šťávu…
… škemrá okoralý (anti)hrdina Cosmopolisu, finanční žralok Eric Packer (Robert Pattinson), který hledá něco, co dosud nepoznal, v přestávkách mezi čísly s členkou své ochranky, jež má zrovna po ruce svůj paralyzér (šleha deseti tisíci volty je zkušenost k nezaplacení). Interiér jeho mega Lincolnu (nebo je to snad Cadillac?) připomíná rakev s neprůstřelnými skly, osvětlenou blikajícími displeji, v níž strávíme s Ericem jeho (zřejmě) poslední den. Žije v téhle sofistikované noře, která majestátně plave rozbouřeným New Yorkem, protože tu má všechno, co potřebuje, včetně dostatečného prostoru pro občasné kopulace, pravidelné lékařské prohlídky a spoustu prázdného žvanění o ničem a k ničemu. A prožívá tam i tenhle zparchantělý den.
- Cosmopolis / Juliette Binocheová zdroj: HCE http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/39/3847/384657.jpg
- Cosmopolis / Kevid Durand zdroj: HCE http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/39/3847/384648.jpg
- Cosmopolis / Paul Giamatti zdroj: HCE http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/39/3847/384651.jpg
- Cosmopolis / Sarah Gadonová zdroj: HCE http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/39/3847/384658.jpg
Za okny krouží demonstranti proti čemukoli, promíchaní s jeho ochrankou, protože situace je nestabilní, a z Komplexu přicházejí znepokojivá varování o věrohodné hrozbě, která mu jde po krku. V interakci technologie a kapitálu došlo ke kolapsu, nečekaný vzestup jenu, který prostě blbě odhadl, ho za pár hodin přivedl na buben. Navíc mu zřejmě neprodají Rothkovu kapli v Hustonu, protože údajně patří světu (ročně tohle kultovní místo navštíví nějakých pětapadesát tisíc lidí).
Ale všechno je nakonec jen otázka ceny - když by ji koupil, byla by jeho a svět by se mohl jít klouzat (nebo ať dá vyšší nabídku než on). Hlavně je v téhle kapli čtrnáct (nebo kolik) obrazů Marka Rothka, pro které má ve svém bytě s dvěma výtahy, tělocvičnou, kinem, pár desítkami pokojů a akváriem pro žraloka dost místa. (Poznámka na okraj: Obraz Marka Rothka Oranžová, červená, žlutá se před časem prodal v newyorské aukční síni Christie's za nějakých 87 milionů dolarů).
Trochu k naštvání jsou i vyhozené prachy za ruský dálkový strategický bombardér s měnitelnou geometrií křídel TU 160, který mu v Kazachstánu střelil výhodně belgický překupník i s výzbrojí, jenomže mu s ním nějací debilové (zřejmě z Pentagonu) zakázali létat, takže ho odstavil a občas se na něj zajede podívat, protože je jeho. A asymetrická prostata také není žádná výhra. Ale dá se s ní žít. Nebo je možná lepší pokusit se zemřít, protože vlastně každý den umíráme. Navíc je to něco, co ještě nezažil. A jako bonus se tu někde s naládovaným kvérem potlouká neznámý pošuk, který se rozhodl, že mu pomůže s tím, aby se vyrovnal s nějakou prkotinou ve svým malým, upoceným a pojebaným životě. V každém případě je ale dobré nechat se předtím pořádně ostříhat…
Napadá vás, jak či zdali vůbec je možné tohle (a spoustu dalšího podobného) nafilmovat? David Cronenberg (Crash, Moucha, Nebezpečná metoda) říká, že ano!
Život je příliš současný
Co si za tímhle výrokem představit? Ale nezní to špatně. Tak nějak naléhavě, sofistikovaně, intelektuálně a mnohovrstevnatě. A vy máte možnost buď takovouhle ptákovinu hned v zárodku bryskně odmítnout a odejít na panáka, nebo ji akceptovat a pak s podobně postiženými v literární kavárně probírat u minerálky její transcendentální přesah. No a z takovýchto řídkých, prázdných a poloprázdných segmentů je tenhle Cronenbergův přepis netriviální prózy amerického spisovatele Dona DeLilla složen. Či možná lépe řečeno slepován ze selektovaných knižních dialogů, které vás zpočátku (možná?) na chvíli zaujmou, posléze začnou (nevyhnutelně!) až téměř fyzicky iritovat a nakonec po těch šťastnějších, kteří dokáží včas sebezáchovně vypnout, neškodně sklouznou do blahodárného zapomnění.
Úchylně geniální je na první pohled morbidní spojení Cronenberg-Pattinson. Upírská absence emocí spolu s tezí, že v tomto podivném světě je dostatek bolesti pro každého, Robertu Pattinsonovi (který věrohodné emoce možná ani příliš neumí, což Cronenbergovi v tomto případě evidentně vyhovuje) totiž docela sluší. A ještě daleko přesvědčivěji nežli v romantikou sycené Vodě pro slony tu dokazuje, že dokáže vystoupit ze stínu svého teenagerovského (rozuměj twilightovského) kultu. Juliette Binocheová (jež si dá s Ericem jednu rychlovku na zadním sedadle, kterou jí snad holčičí část Pattinsonova fanklubu odpustí), Mathieu Amarlic (s osvěžující dortovou scénkou) a Paul Giamatti (ošoupaný svojí nenávistí) jsou jen někteří z dalších představitelů poměrně barvitého castingu v druhém plánu, na kterém si ale dal Cronenberg docela záležet.
Viděl jsem dvakrát…
… a sebekriticky přiznávám, že jsem ne úplně pochopil a ne dost dobře porozuměl Cronenbergovu nezřídka samoúčelnému plkání a vlezlému mentorování. A jestliže je mi něco zcela jasné, pak je to nezvratné přesvědčení, že potřetí na tohle vymývání mozku už nepůjdu. A proto nebudete-li si po zhlédnutí jisti, o čem Cosmopolis vlastně je a co si o ní máte myslet, neoddávejte se pocitům méněcennosti a buďte si jisti, že zcela určitě neodcházíte s touto náloží sami. Stejně jako s pocitem, že jste právě absolvovali něco absurdního a paranoidního, kde hlavní roli hrála samota, arogance a nepřiznaná lež. Něco, co si tak trochu hraje na černou tragikomedii, ale ve skutečnosti vám to dělá černou díru do hlavy, která má tak silné gravitační pole, že vám dá pořádnou fušku se z ní dostat.
Osobně jsem si odnesl z tohoto verbálně hypertrofického spektáklu jen pár kusých poznatků, o kterých vlastně nevím, co s nimi. A na některé z nich bych chtěl dokonce rychle zapomenout, čímž mám na mysli třeba rozvedenou existenciální tezi o smrti jako jediné jistotě nejistého života, o té nenažrané, věčné děvce, která nám dává jistotu, že si nás jednou na každý pád najde. Ale někdy, třeba na mejdanu po vernisáži konceptuálního umění v Guggenheimově muzeu, by se možná mohla hodit jiná myšlenka snímku, totiž že peníze mají svoji narativní hodnotu jako obrazy a budoucnost je netrpělivá a útočí na nás stále agresivněji, takže se už brzo něco stane (třeba hned zítra ráno až si půjdeme pro rohlíky ke snídani).
COSMPOLIS. Kanada/Francie/Portugalsko/Itálie 2012, 108 min., české titulky, od 15 let, 2D. Režie a scénář: David Cronenberg. Kamera: Peter Suschitzky. Hudba: Howard Shore. Hrají: Robert Pattinson (Eric Packer), Juliette Binocheová (Didi Fancherová), Mathieu Amarlic (Andre Petrescu), Satan Radonová (Elise Shifrinová), Paul Giamatti (Benno Levin), Jay Baruchel (Shiner), Kevin Durand (Torval). V kinech od 9. srpna 2012.