Šestnáct sólistů a orchestr Národního divadla pod vedením svého uměleckého šéfa Petra Kofroně zahájili operní sezonu koncertem pojmenovaným Co Národní divadlo dlouho neslyšelo a asi už nikdy neuslyší. Stejně jako vloni zazněly úryvky skladeb převážně českých autorů, které téměř nikdo nezná a nehrají se. V některých případech se přitom jedná o dobře napsanou muziku, která ustálené klasice z hudebního hlediska dostává a operní repertoár by mohla zpestřit. Kdyby měl někdo odvahu ji uvést.
Glosa: Pražská operní sezona začala exhumací zapomenutých skladatelů
Jména jako Rudolf Zamrzla, Váša Suk, Boleslav Vomáčka nebo Adolf Piskáček pozřel čas, přestože jejich skladby byly v minulosti nastudovány v Národním divadle. Nebýt Petra Kofroně a jeho záliby v marginalizovaných fenoménech, zůstaly by zřejmě již navždy pohřbené v archívech. Na jeho popud však byly exhumovány, nazkoušeny a provedeny.
Takovou práci je třeba ocenit. A to nejen u orchestru a předních sólistů a hostů Opery Národního divadla, kteří se jí ujali zodpovědně i přesto, že ji zužitkují při jediném vystoupení, ale také u těch, kdo jim notové materiály připravili.
Některá uvedená čísla byla velmi krátká, před čímž Kofroň publikum varoval a vyzval je ke koncentraci. Kupříkladu Maria Kobielska se do šatů oblékla kvůli jediné větě, Ivan Kusnjer se déle klaněl než zpíval. Z tak krátkého úseku nelze pochopitelně skladbu nijak hodnotit, spíše volně asociovat o fragmentárnosti lidské i dějinné paměti.
V delších úryvcích, z nichž některé byly orchestrální, již bylo možné postřehnout kompoziční zdatnost autorů. Působivá byla předehra k 3. jednání opery Malíř Rainer, kterou na začátku 20. století napsal František Picka, nebo árie Vodníka ze stejnojmenného kusu Boleslava Vomáčky v podání Zdeňka Plecha. Nejhlubší dojem v publiku zanechala Petra Alvarez Šimková dramatickým přednesem árie Viviane z opery Merlin Karla Goldmarka.
Zdeněk Plech
Selektivní paměť historická
Pointa koncertu však tentokrát nespočívala jen v radosti z hudby, nýbrž i v sugestivní myšlence, že celosvětově známá a uváděná díla nejsou v porovnání s některými zcela zapomenutými kusy o tolik lepší. Proč všichni znají Richarda Wagnera a téměř nikdo netuší, kdo byl Karl Goldmark, „nejslavnější“ z uvedených skladatelů?
Klade se nutkavá otázka, co je tím hybatelem tvorby takzvaných dějin hudby, že část děl se etabluje a část děl se propadne.
To by snad mohli zodpovědět hudební vědci a historici, kdyby už všichni neumřeli, jak Kofroň poznamenal během jednoho z vtipných, showmanských komentářů, jimiž jednotlivé výstupy uváděl. Je dobře, že Národní divadlo tuto otázku klade nejen zahajovacími koncerty, z nichž se, doufejme, stává tradice, ale i odvážným uváděním méně známých titulů. Zářnými příklady v nedávné minulosti byly skvělý Pád Arkuna Zdeňka Fibicha nebo Nová země Aloise Háby.
Petr Kofroň
Soudobá hudba a Wagnerovi v Praze
Ostatně, v plánu Opery Národního divadla pro letošní sezonu je Kofroňův rukopis znovu patrný. Na jaře bude uvedena opera Krakatit, experimentální dílo Václava Kašlíka, jenž se letos nedožívá stého výročí narození. Čapkův zhudebněný román nastuduje Kofroň, režie se ujme Alice Nellis. Tento tvůrčí tandem způsobil jeden z nejbáječnějších hudebních počinů posledních let, když v Psychiatrické léčebně v Bohnicích uvedl Glassovu operu Les enfants terribles.
Premiéru svého hudebního dramatu Žádný člověk, který si u něj Národní divadlo objednalo, uvádí mladý skladatel Jiří Kadeřábek citací nedávno zesnulého Pierra Bouleze: „Vyhoďte operní domy do povětří!“ Novou scénou se proletí pomník masového vraha Josifa Vissarionoviče Stalina, který se ve své nepřítomnosti stále tyčí na Letné. A pak že smrt je řešením všech problémů.
Moderní triptych uzavře experimentální videoopera amerického minimalistického skladatele Steva Reicha Three Tales, která pojednává o vzplanutí vzducholodi Hindenburg, atomových testech na atolu Bikini a klonování ovce Dolly.
Nejočekávanější událostí operního roku je Lohengrin Richarda Wagnera. Ani od něj si však nelze slibovat konformní zážitek, neboť jej zrežíruje gigantova pravnučka Katharina, která svými provokativními inscenacemi rozběsnila řadu konzervativců nejen v Bayreuthu. O jejím loňském Tristanovi psala média po celém světě triumfálně a vzhledem k tomu, že Lohengrina hudebně nastuduje Constantin Trinks, je na místě začít se těšit na červnový vrchol sezony.