Podle staré mexické legendy ten, kdo usne na hrobě, propadne se do říše mrtvých. To ovšem malá Veronika neví. Její příběh vypráví loutkové rodinné představení Usnula jsem, ale nespím. Strašidelně poetickou formou nabízí vysvětlení, kam mizí babičky a dědečkové a jak o jejich „zmizení“ mluvit s dětmi.
Kam mizí babičky a dědečkové? Smrt je vhodná i pro děti
Loutková hra o smrti (zdroj: ČT24)
Inscenace vznikla v návaznosti na krátkometrážní „horor pro děti“ Usnula jsem režisérky a animátorky Kristiny Dufkové a stejnojmennou knihu. Původní předloha je ale z Mexika, ze země, kde chápání smrti má daleko do středoevropské ponurosti.
„Tady žijeme v představě šedi. Známe to z filmů, kde vždycky na pohřbech prší a všechno je černý a šedý. Tohle bych chtěl popřít,“ přeje si režisér inscenace Jakub Folvarčný.
„Je škoda, že naše rituály jsou hodně vyprázdněné. Pohřeb má být blízké rozloučení s někým, koho jsme měli rádi,“ dodává Marek Doubrava ze skupiny Hm…, jenž složil hudbu.
Představení nastudovali absolventi ročníku 2008 z pražské DAMU. Hra vznikla z úcty k odkazu dvou loutkářských pedagogů: Josefa Krofty a Markéty Kočvarové-Schartové, kterou připomíná loutka babičky Markéty.
S ní a dalšími nebožtíky se mohou lidé potkat i bez usínání na hřbitově – rodinná černá komedie Usnula jsem, ale nespím se hraje do poloviny října na Lodi Tajemství Divadla bratří Formanů a ve třech reprízách také na Letní scéně Vyšehrad.