Recenze: Jana Koubková má chuť jít dál

Albem A tak si jdu… jakoby Jana Koubková zúročila vše, čemu se doposud za svou dlouhou a úspěšnou uměleckou dráhu naučila. A jde jí to s naprostou uvolněností.

První, co při poslechu zaujme, je lehkost, s níž písně plynou. Jistě, můžeme říct, je to prostě známkou profesionality, tak jednoduché to ale není. Z projevu Koubkové totiž kromě profesionality především sálá velká uvolněnost, pohoda, jež není nucená či křečovitá, a také otevřenost.

Otevřenost, s níž zpívá o svých pocitech, přičemž se zdá, že důležité je především vyjádření, a ne forma. A je vlastně jedno, co přesně říká například slovy o „suku v stole / který se mračí / že v mlze bílé / nevidí ruce“… Asi to ale zrovna veselé nebude. Podobných příkladů bychom mohli najít více, Jana Koubková, jež je autorkou všech textů, si však rozhodně nestýská, spíše jen konstatuje. Stejně jako třeba v Země se otřásá, v níž „pouze“ vypočítává negativa, patřící k našemu současnému shonu, ať už jsou to sociální sítě, hamounění či ztvrdlé srdce.

Video Události v kultuře
video

Rozhovor s Janou Koubkovou o albu

Hudebně slyšíme jak bezstarostně znějící popěvek (A tak si jdu…), byť v něm nakonec tolik bezstarostnosti není, na razantním kytarovém riffu založenou Šípr; plnokrevnou instrumentku Vrátek, v níž exceluje nejen Koubková, jež přechází mezi bezeslovným jazzovým, řekněme spíše klasičtějším projevem a odvázanými hlasovými ekvilibristikami až k exaltovanému skatu, ale také varhaník Ondřej Kabrna delším sólem na hammondky; posmutnělou Hvězdy nesvítí, jež je ale vlastně blues, s jemným šustěním štětek, staženými varhanami a bluesově laděným kytarovým sólem, přičemž slova o neurčité bolesti získávají díky vášnivému projevu Koubkové zvláštní elektrizující napětí – pro mě jeden z vrcholů vydařeného alba.

Ostatně, co vše Jana Koubková se svým hlasem dokáže, stojí za zvláštní pochvalu, jako třeba v dalším z vrcholů, písni nazvané Ponad, kdy slova nabitá skrytou smyslností doplní v mezihře slastně vrnivým vzrušením. Hlasově exceluje i v písni Retro kecy, jež si utahuje z ozvěn doby minulé, a činí to jak lehkými názvuky pokleslého diska, tak ironizujícím zpěvem a všemožnými hlasovými špílci, upomínajícími – včetně hry kapely – na Ninu Hagen.

Táhne táhno sice začíná jako šanson, pak se ale s pulsující rytmikou a živým zpěvaččiným skatem pěkně rozjede, a to včetně Kabrnova akordeonu. A když je řeč o muzikantech, pochvalu zaslouží i další – kytarista Roman Hampacher, bubeník Jan Červenka, basista Zdeněk Wimpy Tichota, violoncellista Jan Keller i perkusista Alan Vitouš – všichni totiž hrají na zpěvačku, nikdo se nesnaží protlačit do popředí.

A zpívá-li se v závěrečné písni, hospodském blues, „čekám jak škeble na útesu / co mně voda přinese / čekám jak škeble na útesu / co mně voda odnese“, můžeme sice spekulovat, co vlastně měla Jana Koubková na mysli, pokud jde ovšem o nás, na svém novém albu nám přinesla jen to nejlepší.