Stanislav Komárek vzpomíná na Země spatřené

ROZHOVOR. Člověk si toho pamatuje mnoho, proto ostatně musí lidé časem zemřít, poznamenává Stanislav Komárek v jedné ze svých cestovatelských esejí. Svou paměť využil tento biolog už ke třetímu souboru vzpomínek z cest. Země spatřené zahrnují Sýrii osmdesátých let i současnou Čínu. Na cestu do nich zavedl Stanislav Komárek i v rozhovoru pro Události v kultuře.

Video Události v kultuře
video

Rozhovor se Stanislavem Komárkem

Napsal jste eseje o cestách, které jste podnikl před třiceti čtyřiceti lety. Podle čeho jste své vzpomínky rekonstruoval? Máte z té doby zápisky?

Zápisky jsem psal a také jsem měl mnohem lepší paměť. Jak to člověk zažije, tak to v mysli zůstává. 

Některé vzpomínky jsou velmi konkrétní, často v podobě detailu, vůně nebo obrazu… 

Ano, třeba v Ázerbájdžánu bylo plno čichových podnětů. Tu jeseter v rozkladu, tu zase krásně vonící květiny, tu nafta, to se nezapomene. 

Dalo by se říct, že některá země vám v paměti zůstala nejvíce?

Obecně vzato největší impresi jsem měl z první návštěvy Číny v roce 2000. Řekl bych, že můj život se dělí na dobu předčínskou a počínskou. Celkem jsem v té zemi byl pětkrát, naposledy vloni. Nejenže je to velmoc budoucnosti, ona to velmoc už je. Jet současnou Čínou je zážitek hraničící s verneovkou.

Ukázka: Země spatřené (zdroj: Akademia) 191.58 KB

V knize prozrazujete i drobné lsti, díky kterým jste se za socialismu dostával do zahraničí. 

Konkrétně narážíte na historku, jak jsem se dostal do Alžíru, tuším v roce 1981. Alžír byl tehdy tak daleko jako dnes odvrácená strana Měsíce – dostat se do severní Afriky bylo pro biologa úžasně přitažlivé. Tehdy jsem objevil v CKM, Cestovní kanceláři mládeže, nabídku na cestu do Alžíru, která nebyla ani drahá. Řekli mi ale, že potřebuju doporučení krajského výboru Socialistického svazu mládeže. Tak jsem tam šel, bloudil po chodbách a náhle mi padlo oko na jméno jakéhosi činovníka. Jmenoval se také Komárek. Nesměle jsem zaklepal a přednesl svou prosbu, dotyčný, takový stárnoucí elegán, už trochu povzbuzený jugoslávským koňakem nebo čím, byl v družné náladě a řekl: Ty jsi Komárek, já jsem Komárek a tady máš razítko. Ten zájezd byl nakonec dost dramatický, ale to si čtenáři přečtou.