Žižkovský vysílač

S architekturou v posteli. Co by viděl Freud v žižkovském vysílači?

ROZHOVOR. Je architektura sexy? Ptá se Galerie Jaroslava Fragnera. A rovnou si odpovídá: Ano, může být. Na výstavě Prostory touhy prostřednictvím budov a interiérů Adolfa Loose, Jana Kotěry či Jana Kaplického zkoumá, jak sexualita a genderové role utvářely architekturu 20. století a jak naopak architektura ovlivňuje genderové stereotypy naší společnosti.

Příkladem maskulinní architektury je podle jednoho z autorů výstavy Dana Merty například televizní vysílač na pražském Žižkově. Věži, stavěné podle návrhu architekta Václava Aulického v druhé polovině 80. let, se přezdívalo Jakešův prst, z jiného pohledu ale může odkazovat k mužským ideálům. I když postavit vysílač jinak než do výšky by těžko šlo.

Naopak schodiště v pražském Hotelu Josef má vycházet z opačných, tedy ženských tužeb. „Ocel a sklo byly kombinací materiálu, s níž přišli muži architekti, Eva Jiřičná se s tímto materiálem vyrovnává a ohýbá ho do výsledného řešení,“ podotýká spoluautor výstavy Ladislav Zikmund-Lender.

Müllerova vila pak dokumentuje snahu architekta Adolfa Loose oddělit ženskou a mužskou část i architekturou interiéru. „Mužský prostor je mnohem tmavší, je obložený mahagonovým dřevem, naopak ženské prostory byly světlejší,“ vysvětlil Zikmund-Lender.   

Tančící dům na pražském nábřeží je pro změnu propojením ženského a mužského principu. Architekt Vlado Milunić se inspiroval souzněním Freda Astera a Ginger Rogersové.   

Dalšími architektonickými Prostory touhy se návštěvníci Fragnerovy galerie mohou projít do 25. září.

Video Události v kultuře
video

Mužská a ženská architektura na výstavě

Rozhovor se spoluautorem výstavy Ladislavem Zikmundem-Lenderem 

K výstavě s trochou nadsázky píšete, že Freud vedl ruku nejenom hudebníkům a výtvarníkům, ale že je ukryt i za rýsovacími prkny. K čemu tedy architekty ponoukal? 

Freud architekty k ničemu neponoukal, přestože jeho čtvrtý syn byl architektem. Chtěli jsme tím vyjádřit dobu, kdy si architekti začali plně uvědomovat vliv sexuality a erotiky na architektonickou tvorbu. Demonstrujeme jej na výstavě hlavně v případě architekta Adolfa Loose, který všechny tyto myšlenky na svou dobu velice radikálním způsobem formuloval. 

Mohou mít ženy jiný přístup k architektuře než muži? A v čem se rozdíl projevuje?

Je dán spíš nastavením architektonické praxe, která byla po staletí mužskou doménou. Teprve až na přelomu 19. a 20. století začaly přicházet první architektky – u nás první architektka promovala v roce 1921, byla to Milada Petříková-Pavlíková, která začala pracovat se svým manželem Theodorem Petříkem. Že by ženy měly jiný přístup a muži také jiný přístup a my to hned na první pohled poznáme, tak jednoduché to bohužel není. Ale byly to právě první meziválečné architektky, které dokázaly přicházet s novými tématy, novými obory a zároveň se dokázaly snadněji odpoutat od dobových konvencí, což v případě jejich mužských protějšků bylo trošku složitější.

Přinesly ženy do oboru něco ryze svého? Napadá vás nějaký příklad?

Napadá mě příklad architektky Machoňové-Müllerové, která se stala manželkou hodně protežovaného meziválečného architekta Ladislava Machoně. Po roce 1918 bylo třeba inovovat architekturu zdravotnických zařízení a ona ji pojala jako „ženské téma“, na toto téma publikovala a zároveň začala ponoukat architektky v různých organizacích, aby se jím začaly zabývat. Podobně začaly architektky mluvit do tématu školství. A zároveň se první architektky začaly intenzivně prosazovat na poli funkcionalistické architektury, například Hana Kučerová-Záveská, jediná žena, která stavěla na funkcionalistické kolonii Baba a postavila zde nejvelkorysejší vilu.

Kdy naopak architekt nebo architektka zažitým stereotypům vzdorovali?

Na několika místech výstavy odkazujeme k architektu Janu Kaplickému, který je, myslím, pěkným příkladem vzdorování stereotypům. Přestože v prvoplánové interpretaci lze najít některé tvary, jimiž se inspiroval – ať už to bylo ženské ňadro v případě pražské knihovny nebo vztyčený mužský úd v případě různých mrakodrapů –, tak zároveň dokázal tyto stereotypy překročit, dokázal prostor narušit, odpoutat a učinit ho svobodným. Což byla ta nejméně konvenční věc a kvůli ní řada Kaplického staveb zůstala nerealizovaná.

video Rozhovor s autorem výstavy Ladislavem Zikmundem-Lenderem
Video Události v kultuře
video

Rozhovor s autorem výstavy Ladislavem Zikmundem-Lenderem