Recenze: Zdeněk Sklenář a dosažení krásy

Ať rozkvetou růže i broskvoně – již název výstavy v litomyšlské Galerii Zdeněk Sklenář napovídá mnohé. Silný lyrismus, zároveň touha po dosažení krásy, jež by byla zcela přirozená a také procítěná. To vše na výstavě, jež potrvá až do 11. září, najdeme.

Sklenářova tvorba bývá především vnímána ve spojitosti s kulturními tradicemi Číny, jak ale vidíme v Litomyšli, tomuto osudovému setkání, okouzlení a prolnutí předcházelo období hledání vlastního výrazu – ať již šlo o snové krajiny inspirované Maxem Ernstem, či nesentimentální pohled na akt, nebo zářivou poctu Joanu Miróovi, ze Sklenářových obrazů nebylo cítit epigonství, ostatně podobným obdobím si musí projít každý skutečný umělec.

Vlastní výraz již najdeme na větším plátně Pocta Františku Tichému, namalovaném poté, co byl Tichý (a Sklenář také) vyhozen v roce 1951 z UMPRUM. Důvod? Maloval prý surrealisticky… Již zde přitom můžeme nacházet prvky, které jsou později pro Sklenáře tak typické – mám na mysli hlavně prolínání různých významových rovin, různých detailů, které jsou přitom vlastně samostatnými výtvarnými jednotkami, čímsi na způsob koláže, ovšem s tím rozdílem, že vše je malováno Sklenářovou rukou.

Vidíme zde momentky, na nichž je zachyceno Tichého oblíbené cirkusové prostředí, samozřejmě i umně vyvedený Tichého portrétek, za pozornost rozhodně také stojí portrét umělcovy ženy z roku 1950, celý v podvodní zeleni a ponořený do zvláštně archaizujícího ladění.

Spřízněnost čínskou volbou

V roce 1955 se ovšem Sklenář poprvé podíval do Číny a toto setkání se zcela odlišnou kulturou mělo navždy proměnit jeho umělecké směřování. Předem je důležité říct, že Sklenář si dokázal zcela osvojit to „čínské“, zůstal však přitom naprosto svůj. Ostatně jistě i proto sklízel takový obdiv čínských umělců.

V Litomyšli je „čínské“ období, jež pak trvalo v podstatě až do umělcovy smrti v roce 1986, představeno řadou obrazů, například žlutě laděnou Hospůdkou čínských básníků z roku 1956, jež není přitom žádným imaginárním místem, ale je skutečná a Sklenář do ní chodíval se sinologem, profesorem Oldřichem Králem (jemuž nedávno, mimochodem, vyšla úchvatná a objevná antologie čínských textů o malířství a kaligrafii Stopa tuše, shrnující Králův celoživotní zájem o takto zaměřená pojednání starých čínských umělců).

Z tohoto obrazu, stejně jako například z oleje Cypřišový park v Zakázaném městě v Pekingu (1955) na nás působí hloubka Sklenářova ponoru do ducha čínského vidění. Nechci zde jakkoli tvrdit, že by se ze Sklenáře snad stal manifestní taoista (byť u něj, nepřekvapivě, najdeme i symbolické znázornění jin-jang), z těchto olejů však přesto cítíme – snad – souběžnost, snad onu „spřízněnost volbou“. Spřízněnost niternou, o to tedy hlubší, poctivější. Stejnou, jakou najdeme například v oleji Čínské pečetě (1957) či v krásně žlutém obraze Čínské pavilony (1962–1967).

A jistě stojí za to připomenout – byť to není předmětem litomyšlské výstavy – Sklenářovu knižní tvorbu. Svými ilustracemi vyzdobil mnoho knih, za všechny snad jedinou, o to však úchvatnější: klasický buddhistický příběh Opičí král, knihu, jež podobně jako Gulliverovy cesty dokáže oslovit malé i velké čtenáře a jejíž fantaskní děj právě Sklenářovy ilustrace dokázaly ještě povýšit.