Recenze: Assassin je opojná vizuální báseň z Číny

Abyste dokázali zabíjet s lehkostí letícího ptáka, musíte nejen dokonale ovládnout umění meče, ale také být schopni zbavit své srdce citu a mysl pochybností a nahradit je chladným odhodláním. Takhle to chodí ve staré Číně 9. století, takhle to prožívá žena v černém, profesionální vražedkyně Nie Yinniang – ale hlavně takhle to brilantně natočil a sugestivně odvyprávěl režisér Města smutku a Letu červeného balónku a přední představitel tchajwanské nové vlny, režisér Hou Hsiao-Hsien, jenž si za Assassina odnesl v loňském roce z Cannes cenu za nejlepší režii.

Assassin (2015, režie: Siao-sien Chou)
Zdroj: Film Europe/Spotfilms

Stalo se v době panování čínské dynastie Tchang, kdy dvůr vytvořil ochranné militarizované pásmo na hranicích svého impéria, nad kterým ale po čase začal ztrácet kontrolu. Ze vzdálených příhraničních provincií to bylo do mocenského centra přece jen kus cesty, což svádělo k tomu, že začínaly (sice obezřetně, ale přesto) testovat míru své možné nezávislosti. A s tím bylo třeba něco udělat, neboť před takovým impérium ohrožujícím proviněním nemůže nikdo beztrestně unikat.

Při své poslední misi Nie Yinniang zklamala, protože nedokázala vraždit ve stylu „nejdříve zabiješ toho, kterého tvůj terč nevíce miluje, a potom zabiješ i jeho“. A tak dostává úkol, který má prověřit, zdali je její meč silnější nežli její (sou)cit. Na příkaz své paní se vrací do kraje Wej-po, aby tam zabila velitele severočínské oblasti vévodu Tchiena Ťi-ana, svého bratrance, kterému byla kdysi zaslíbena. Tohle je výzva, která ji buď zničí, nebo posílí, anebo osvobodí.

A možná i pro ni platí podobenství o modrém ptáku krále Kofenu, který tři roky nezazpíval, protože zpívá jen svému druhu. Když mu ale nastavili zrcadlo, v němž spatřil svůj obraz, tak mu konečně tklivě zatrylkoval, pak si s ním do noci tančil – a nad úsvitem uhynul. Lehké závany větru si pohrávají s tenkými závěsy v matně osvětlených komnatách vévody Tiana, který tuší, že Nie a smrt jsou nablízku a chtějí, aby pochopil, proč přicházejí…

Siluety a plynutí 

Múzami (nebo kým vším) políbený režisér Chou Siao-sien a jeho empatický kameraman Mark Lee Ping Bin čarují se stíny a polostíny, jež občas sklouznou po černé siluetě, která stále ještě vyčkává. Tak trochu připomíná motýla, kterého byste se rádi zeptali, odkud přiletěl a kam se chystá, nebo se alespoň na okamžik chtěli dotknout jeho křídel… 

Assassin je meditativní, vizuální poema, jejíž příběh, orámovaný řadou motivů, reminiscencí a čínských jmen, není snadné usledovat a pochopit, ale jejímuž kouzelnému vizuálu je snadné podlehnout. Je to film, který vyžaduje soustředěnou pozornost, aby byl pochopen, stejně jako úplné odevzdání se jeho atmosféře a ochotu nechat se pohltit jeho extatickým vizuálem, na jehož vycizelovaném aranžmá pracoval zkušený Chou Siao-sien celých sedm let.

Výsledkem je jednoduchý, krásný, pomalý a zvláštním způsobem tichý a také jakoby odtažitý film, jenž jakkoli je nabušený emocemi, působí místy až studeně a který není snadné dát na první dobrou, neboť jeho dějové peripetie jakoby byly zahalovány do dalších a dalších závojů, skrývajících více či méně matné siluety lidí a mozaiku jejich více či méně rozpracovaných mini příběhů.

Patrná je tu příbuznost s žánrem wuxia, reflektujícím čínská bojová umění, připomínajícím středověké rytířské fantasy a vyvolávajícím i volnou asociaci na Tygra a draka Anga Leeho (byť klasickou bojovku od Assassina rozhodně neočekávejte, neboť „martial arts“ ústřední story spíše kolorují, nežli vytvářejí).

Ve specificky čínském castingu dominuje titulní figura, kterou ztvárnila tchajwanská růže Qi Shu (kterou si můžete pamatovat jako sexy zásilku z prvního Kurýra), a přestože taoisté slouží nebesům a ne démonům, je tu třeba skousnout i rituály připomínající voodoo.

Tahle formální exhibice na téma dlouhý záběr, kde se toho moc neděje, a přesto se zalykáte jeho obsahem, prolínaná dlouhými, klasickými zatmívačkami, přizdobená neodbytou výpravou a kostýmy a dávkovaná v tempu, které nikam nechvátá, zřejmě neosloví každého. To už se artovým retro opusům o plynutí času a pomíjivosti života stává. Ale rozhodně to není důvod pro to, abychom je přezíravě míjeli.