Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Nejlepší možnost jak žít, je nedělat nic. Obě tyto filozofie jsou životním mottem hlavního hrdiny Gončarova románu Oblomov. Po Divadle v Dlouhé se do adaptace pustilo také Divadlo Na zábradlí a na páteční večer chystá premiéru hry Óm jako Oblomov. Jiří Vyorálek v ní ztvární muže, který čeká na tu pravou životní příležitost.
Óm... Oblomov dotáhl Na zábradlí zenový klid do mrtvého bodu
Prokrastinace není oběma pražským scénám na rozdíl od Oblomova blízká. Dílo z 19. století je aktuální i v současné společnosti, kdy je nicnedělání velkým tématem. Přehnané ambice a neustálá motivace být nejlepší může totiž vést k naprostému opaku a tím je pasivita a nechuť za čímkoli se hnát. „Je to asi velký problém současné společnosti, která je motivovaná na to materiální,“ přiznává režisér Jan Frič.
Oblomov 21. století marní čas u počítače
Každý prý v sobě má kousek z Oblomova. Je jen otázkou, jestli spadneme do totální pasivity, nebo propadneme ambicím. S tím se ztotožňuje i herec Leoš Noha. „Já jsem z podstaty líný člověk, akorát musím furt pracovat, protože mě nikdo nechce živit, ale je mi to veskrze blízké,“ říká. V dalších rolích inscenace se objeví Petr Čtvrtníček, Ivan Lupták, Johana Matoušková a další.
Hlavní scénu tvoří stěna reprobeden symbolizující hluk světa, před nímž se Oblomov schovává. O kostýmy se postarala Jana Hauskrechtová, která vyměnila Oblomovův chalát, čili volný župan, za chalát jednadvacátého století. Lenost tím pasovala na úroveň životního programu.
Fričův Oblomov je „mrtvý“ záměrně. Odstraní se ze života a v podobě zenbuddhistického mnicha trvale žije ono „nikdy“. Zpochybnění smysluplnosti dnešní existence ve společnosti, kdy člověk odděluje práci a volno, kterého je čím dál míň, režisér prý chápe. Jeho „neživot“ přirovnává k promarněným hodinám u počítače a k napojení na zbytečné proudy informací.