Před 90 lety se narodil Allen Ginsberg. Básník, kterému rozumí každý

V roce 1965 byl zvolen králem pražského majálesu a následně vyhoštěn z Československa. Americký básník, aktivista a autor zásadní (nejen) beatnické básně Kvílení Allen Ginsberg by se 3. června dožil devadesáti let. O jeho dobrodružné cestě do Československa i aktuálnosti jeho tvorby v současnosti mluvil v rozhovoru překladatel Josef Rauvolf.

Allen Ginsberg jako král majálesu (1965)

Zdroj: ČTK Autor: Jindřich Šaroch

V čem tkvěla výjimečnost Allena Ginsberga, pokud jde o literaturu i jeho osobnost?

Když se proslavil svou básní Kvílení, byl to úplně jiný hlas v poezii, než tehdy bylo zvykem. Tehdy se psala v Americe poezie akademická, čím nesrozumitelnější, tím lepší, a Ginsberg najednou psal jazykem, kterému mohl rozumět každý. A psal o věcech, které se dotýkaly příslušníků jeho generace. Ta báseň začíná: Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, tomu jeho vrstevníci velice dobře rozuměli.

Pokud jde o jeho neliterární význam, byl člověkem, který se celý život velice odhodlaně a naplno bral za různé nespravedlivé kauzy. Byl homosexuál, nikdy s tím nedělal žádné tajnosti, ani v 50. letech, kdy to v Americe bylo dost stigmatizující, a pokud je situace homosexuálů a jejich přijímání v současné Americe taková, jaká je, je to, bez nadsázky, z velké části právě jeho dílo.

Rezonuje Ginsbergova tvorba i v současnosti?

Ano. Mám pro to krásný praktický důkaz. V roce 1991 jsem byl v New Yorku a bydlel jsem u něj, protože jsme byli kamarádi. Jednou mi říká: „Hele, jdu číst do nějakého klubu, chceš jít se mnou?“ Jasně, chtěl jsem a říkal jsem si, že to tam budu jen já, on a další plešatý máničky. Ale ne, byli tam šestnácti- sedmnáctiletí lidi, kteří nejenže jásali, když on řekl: „Já budu číst teď tuhle básničku,“ ale dokonce ji říkali s ním jako někde na koncertě. Protože v každé době, v každé společnosti jsou mladí lidé, kteří se cítí nějak tou společností ostrakizovaní, kteří prostě mají pocit, že jim ta společnost nerozumí, a v téhle básni měli přinejmenším potvrzení, že to není nic zvláštního.

Pojďme se ohlédnout za jeho návštěvami v Československu. Jaký byl původní důvod jeho návštěvy v roce 1965?

Byl pozvaný na Kubu jako porotce nějaké literární soutěže, ale protože, jak už jsem říkal, se bral za různé kauzy, začal se okamžitě zajímat o to, jak Castro zachází s homosexuály. Castrova politika je prostě považovala za blázny a zavírala je v lepším případě do blázince. Ginsberg proti tomu začal protestovat, dřív nebo později začal mluvit o marihuaně, stal se nepohodlným a kubánská tajná policie ho prostě posadila do letadla – a to letadlo letělo do Prahy, protože tehdy byla blokáda a nemohl rovnou do Ameriky.

Takže přistál 18. února v Praze na Ruzyni, jen tak s taškou s fuseklema, jinak nic. Naštěstí měl číslo na Josefa Škvoreckého, který pomáhal Janu Zábranovi, jenž Ginsbergovy básně překládal. Zavolal mu, Škvorecký pro něj přijel taxíkem, zařídil mu, že je oficiálním hostem Svazu spisovatelů, takže dostal dokonce nějaké kapesné a peníze měl i z autorských poplatků. Takže byl vlastně celkem zajištěný, bydlel tu v Alcronu.

Video Studio 6
video

Rozhovor s Josefem Rauvolfem o Allenu Ginsbergovi

 

Jak zahýbala jeho přítomnost kulturním prostředím v Československu?

Jeho básně už tady byly známé. Podle jedné historky básnířka Vladimíra Čerepková vzpomínala, že byla ve Viole, když tam přišel nějaký chlap, tedy Ginsberg, a ona pronesla: „Dneska každej vandrák vypadá jako Ginsberg.“ On to slyšel, přišel k ní a říká: „Já jsem Allen Ginsberg.“ Ta musela koukat, protože to bylo, jako by tam přistál Marťan. Zajímavé je, že ho adorovala i oficiální kulturní politika, v Rudém právu vycházely nadšené články o „našem autorovi“, protože Ginsberg se stavěl kriticky vůči Americe, takže ho oslavovali…

Jak tedy došlo k jeho vyhoštění?

Protože se zase netajil svými názory a zároveň začal být zřejmě nepohodlný oficiálním místům, nasadili na něj estébáky. Postupně tlak narůstal: tajný agent ho zmlátil na ulici, ukradli mu deník… a potom, 7. května, poté, co už byl zvolený králem majálesu, mu řekli: „Jste tady osoba nežádoucí,“ nazdar a posadili ho zase do letadla. 

Napsal o tom, tuším ještě v letadle, báseň. Jaká pak byla atmosféra v roce 1990 při jeho návratu?

Musel jako král majálesu ve službě vrátit tu korunu. O jeho stálé popularitě svědčí i to, že jeho básně stále vycházejí a prodávají se. Dokonce jsou vyprodané.