Recenze: Filmová Alenka za zrcadlem zrovna žádné divy nepředvádí

V multiplexech se znovu fasují brýle pro 3D a velkoryse rozlévá znovu přepalovaný destilát lehce bizarního a výtvarně přeexponovaného vizuálního stylu Tima Burtona, mixovaného s velmi (ale opravdu velmi) volnou interpretací Carrollovy literární klasiky. Alenka je znovu zpátky, neboť producent by byl vůl, kdyby ji znovu nevyhnal na filmové plátno, když na něm naposled vydělala více než miliardu za dvě stě investovaných mega. A divák tak může zažít sice neurážející, ale ani příliš neobohacující „déjà vu“ – tentokrát v říši divů: za zrcadlem.

Alenka v říši divů: Za zrcadlem
Zdroj: Falcon

Jméno britského matematika a logika, anglikánského duchovního, zručného fotografa, ale hlavně spisovatele Charlese Lutwidgea Dodgsona vám možná nic neříká. Zato při vyslovení jeho pseudonymu Lewis Carroll se vám téměř okamžitě vybaví zaťatá dívenka Alenka, která následovala bílého králíka tak dlouho, až se králičí norou propadla do říše divů. Tenhle literární skvost vyšel poprvé v roce 1865 a změnil zásadně nejen Carrollův život, ale také se dotkl těch našich.

Je pozoruhodné, jak rychle na Alenku zareagovali i filmaři, neboť jedna z prvních zmínek o její adaptaci se váže již k roku 1903. Rok poté, co nás Méliès pozval k Cestě na Měsíc, a ve stejném roce, kdy Edwin S. Porter ohromil diváky prvním westernem (The Great Train Robbery), natočili britští režiséři Percy Stow a Cecil Hepworth první (tehdy osmiminutovou) filmovou adaptaci téhle kouzelné knížky a bylo jasné, že se s tímhle podnikavým děvčetem na filmovém plátně nesetkáváme naposled.

Alenka v říši divů (1951)
Zdroj: ČTK/imago stock&people

Ze všech jejích návratů stojí zato upozornit zejména na skvělý animák Alenka v říši divů studia Walta Disneyho z roku 1951, Švankmajerův svébytně animovaný opus Něco z Alenky (1988) a hlavně Burtonovu verzi z roku 2010, v níž již byla k vidění Mia Wasikowska, Johnny Depp, Helena Bonham Carterová nebo třeba Anne Hathawayová, tedy základ sestavy, která pro velký úspěch pokračuje dál.

Toporná služba hollywoodskému mainstreamu

Ve scénáři je sice předepsaná replika „Byla jsi pryč příliš dlouho, Alenko“, ale mám pocit, že opak je pravdou. Zhruba šest let po Burtonově 3D Alence přichází totéž znovu. Až na to, že režisér James Bobin není Tim Burton, byť se pod jeho produkčním dohledem snaží nazout do jeho stop a pokračovat v jeho stylu.

Dobrý úmysl ale často nestačí, obzvlášť když vám moc nepomůže touhle látkou již prověřená (ale možná z ní již i unavená) Linda Woolvertonová, které tentokrát pro originální scénář došly nápady, a tak slepila dohromady řídké zbytky z minula se vzdálenou reminiscencí na text Lewise Carrolla, přihodila cestování časem, melancholického Klouboučníka (jestliže vás tahle figura iritovala už v předchozím opusu, teď vám poleze na nervy ještě víc) a poslala Alenku za zrcadlo, aby to tam nějak ustála.

S takhle řídkým scenáristickým základem se může po čase dostavit i nuda a také únava z marného čekání na něco originálního, co pořád nepřichází. A tak vznikl jen průměrně zábavný sequel, který jede po vlastní, vlažné ose, literární předlohu reflektuje jen vzdáleně, Burtonovu poetiku mechanicky, místo magického nabízí spíše recyklované a místo laskavé hravosti se evidentně potkává spíše s topornou službou hollywoodskému mainstreamu.

Zpátky je předchozí herecká parta z Burtonovy verze v čele se stále dospělejší Miou Wasikowskou, která se už dostává do polohy akční, genderově emancipované, ale pořád nadšené, citlivé, často snící mladé dámy, v jejíž blízkosti se spíše jako figurína pohybuje Bílá královna Anne Hathawayová, ale hlavně tradičně excentrický a svým způsobem zábavný Sacha Baron Cohen.

Video Události v kultuře
video

Reportáž: Alenka se v kinech vydala za zrcadla

 

Výsledkem je digi fantazie s chladnou duší, mentorující na téma, že přátele nelze zanedbávat, minulost nelze jen tak měnit a čas není nepřítel. Neošizená výprava, kostýmy, CGI a extrémně kolorovaná spektakulárnost jen obtížně zastírají absenci surreálné atmosféry, naivní vyprázdněnost příběhu a řemeslnou rutinu, s níž je spíchnut dohromady. Výsledek neurazí, ale ani nijak zvlášť nepotěší. A tak nezbývá než věřit, že se s Alenkou příště setkáme ve skutečné „zahradě vzpomínek a paláci snů“. Zasloužila by si to.