Bob Dylan slaví 75. narozeniny. "Obdivuji, že mu z fanoušků nehráblo," říká Josef Rauvolf

Bob Dylan, rodným jménem Robert Allen Zimmerman, napsal více než 500 písní a prodal přes 74 milionů alb. Jako první hudebník získal Pulitzerovu cenu za texty, hrál v několika filmech a maluje. Jedna z nejvýraznějších postav světové kultury v úterý oslaví 75. narozeniny. „Se slávou a fanoušky si užil dost. Obdivuji, že to vydržel a že mu nehráblo,“ říká publicista a překladatel Josef Rauvolf, který byl hostem studia ČT24.

Bob Dylan
Zdroj: ČTK/AP Autor: Chris Pizzello

Co se vám vybaví, když se řekne Bob Dylan? Je to jeho hudba, jeho texty, nebo jiný aspekt jeho osobnosti?

V případě Boba Dylana to nelze odlišit, ale možná, že na prvním místě ty texty. Měl jsem to štěstí, že když jsem se seznámil s jeho tvorbou, tak Supraphon tehdy vydal výběr jeho hitů a u toho byla textová příloha. Tehdy v patnácti jsem to četl a byl jsem úplně hotovej, protože to byly texty o něčem, nebylo to o tom, že se někdo na někoho vykašlal nebo že je smutný.

Jako první hudebník získal Pulitzerovu cenu. Jeho texty slouží jako pomůcka při literárních seminářích. V čem jsou výjimečné?

Jenom o těch textech vyšlo x publikací, diplomek, dizertací. Někteří v tom hledají vlivy Williama Blakea, někteří hledají vliv Franze Kafky. Bob Dylan je velice sečtělý člověk, který má přehled od Bible až po současnou literaturu. Zároveň měl a má úžasnou schopnost nasávat. Všechny vlivy v sobě dokáže přetvořit a přenést to poznamenané osobním vkladem a pohledem do těch textů. Rozbory textů nacházejí citace ze Starého i Nového zákona nebo naprosto obskurních básníků. Ale není to jen snůška citátů nebo špatně strávené četby.

Video Studio 6
video

Josef Rauvolf: Boba Dylana obdivuji, že mu nehráblo

Josef Rauvolf: Boba Dylana obdivuji, že mu nehráblo

Bob Dylan slaví 75. narozeniny

A jeho hudba je na stejné úrovni?

Pro tu hudbu platí to samé, co jsem říkal o textech. I zde je obrovským eklektikem. Jako malý kluk poslouchal rozhlasové stanice z jihu, které vysílaly rhythm and blues, staré černošské bluesmany, rokenrol a zároveň má v sobě vstřebánu tradici anglické a americké lidové písně. Říkal, že nebýt Elvise Presleyho a Hanka Williamse, tak by nikdy nedělal to, co dělá. To je rokenrol, blues, lidové písně, country. Já to slovo nemám rád, ale on je fakt génius.

Které jeho období bylo po hudební stránce nejzajímavější?

Po hudební stránce bylo pro hudební vývoj možná nejpřínosnější, když někdy v roce 1965 svůj projev elektrifikoval. Do té doby hrával jen sám s kytarou a foukací harmonikou. Přitom už jako kluk na střední škole někdy ve 12 letech měl kapelu a traduje se, že když hráli na nějaké školní slavnosti, tak hráli takový rokenrol, že Dylan ukopnul pedál od piana, jak do toho řezal. Ale když elektrifikoval svou kapelu, tak se na něj všichni pravověrní písničkáři vrhli a chtěli, aby hrál furt jen s kytarou. Měli to za zradu, že se prodal šoubyznysu, ale on to naštěstí vydržel, ustál a ukázal, že písničky hrané v rokenrolovém nebo rockovém módu můžou být o něčem a můžou být chytré, nemusí to být tříakordové lalala.

Byl Dylan rockerem i co se týče života – alkohol, večírky, ženy? Měl nehodu na motorce, takže možná žil divočeji.

Když v roce 1961 přišel do New Yorku, tak se zapojil do života tehdejší bohémy, takže samozřejmě popíjel, nějaká ta marihuana, slečen mu prošlo životem také údajně víc než dost. Pokud jde o nehodu na motorce, vypráví se, že byl přetažený, manažer ho tlačil do dalších a dalších turné, aby ho vytěžil, co to šlo. A Dylan se naboural, zlomil si nějaké obratle, ale nebyli u toho žádní svědci, žádná sanitka, kamarád ho odvezl do špitálu. A on se na to konto mohl stáhnout na víc jak rok a půl a žádná ze společností, které pořádaly koncerty, ho nemohla žalovat. Takže měl krásnou záminku. Myslím, že si vzal takový odpočinek.

Jak moc otevíral své soukromí fanouškům a novinářům? Kupříkladu deset let se nevědělo, že se rozvedl se svou druhou manželkou.

Ono se ani nevědělo, že se podruhé oženil a měl s druhou ženou dítě. Samozřejmě soukromí si chránil. Když čtete úryvky z rozhovorů, které chudák musel absolvovat, nic proti novinářům, ale některé otázky byly neskutečně hloupé, někdy arogantní a urážlivé, takže on odpovídal, co mu slina na jazyk přinesla. Tím šokoval a byl za blázna. Ale pokud se setkal s opravdovým novinářem, tak odpovídal v pohodě. Pokud jde o soukromí, tak se uchýlil do Woodstocku, což je městečko sto kilometrů na sever od New Yorku, ale fanoušci tam dělali téměř zájezdy, lezli mu přes plot, snažili se sebrat trochu půdy, uštípnout kus plotu. Tak se přesunul zpátky do New Yorku, kde zase byl blázen, psychopat, který mu vybíral popelnice. Opravdu pronásledovatelé, stalkeři. Takže si se slávou a fanoušky dost užil. Obdivuji, že to vydržel a že mu z toho nehráblo.