Iva Janžurová slaví potřetí 25. narozeniny. A umí nejlepší knedlíky na světě

Světáci, Což takhle dát si špenát, Kočár do Vídně, Výlet… Iva Janžurová má na kontě stovky filmových i divadelních rolí. Nyní září například jako Její Veličenstvo Alžběta II. v Audienci u královny v pražském Národním divadle. Oblíbená herečka 19. května oslavila podle svých slov „potřetí 25. narozeniny“. I rozhovorem pro Českou televizi.

Video Studio 6
video

Rozhovor s Ivou Janžurovou

Je něco, co vám za poslední dobu udělalo opravdovou radost?

Těch věcí je víc. V soukromém štěstí to nejsou takové výrazné události, ale moje rodina je v pořádku a v našem domě panuje harmonie, to je krásný pocit. Zeťové už přebírají starost o nemovitost, takže nemusím tolik shánět sekače trávy a opraváře. V divadle jsem zažila už v životě nepředpokládaný úspěch. Hned dvakrát: s Audiencí ve Stavovském a Sarah Bernhardtovou v Divadle Kalich. Obě role mi přinesly krásné ohlasy, dopředu na rok vyprodané představení, tak z toho je herec šťastný.

Obě jste nastudovala s režisérkou Alicí Nellis, pro niž už jste téměř dvorní herečka. Je znát, že jste sehraná dvojice.

Spolu s kolegy jsme dokázali připravit pro lidi krásný večer. Při každém představení se to projevuje znovu a vždycky jinak. Publikum je pokažké trošku jiné. Některému říkám „koncertní“, to jsou diváci, co hezky a hrozně dlouho tleskají a málo se projevují během představení smíchem. Pak ale přijde i publikum, které velmi často vybuchne smíchy, což já mám v Audienci ráda, že chápou ty trochu angličtější fóry, a pak tleskají a vstanou a pískají, trochu jako na fotbale.

Audience u královny, Národní divadlo, Režie: Alice Nellis
Zdroj: Národní divadlo
Autor: Martin Špelda

Máme vás zapsanou jako komediální herečku. Už dříve jste řekla, že na komediantství se člověk nadře.

Po gagu nebo vtipně řečené replice má následovat odezva z publika. Mám někdy až matematicky spočítané, co musím udělat, aby se kýžený ohlas dostavil. Když hrajete vážnou věc, nikdo se neozývá – leda byste slyšeli kapat slzy na podlahu, a přiznám se, že někdy se snažím zaslechnout, jestli lidi smrkají – ale v komedii je to nemilosrdné, tam vás ohlas ohodnotí hned.

Lze z těch mnoha titulů, které jste natočila, vybrat dva tři, jež pro vás mají zvláštní nostalgii? 

Vřelý vztah mám k prvním dvěma seriálům, kterými jsem se v televizi začala zapisovat divákům do paměti: Eliška a její rod a Píseň pro Rudolfa III. Ty mi opravdu darovala prozřetelnost nebo bůh nebo co je nad námi. Nebylo příliš mnoho kanálů, takže se dívali všichni, dneska to mají mladí začínající herci horší, protože se na ně třeba nepřepne. Z filmů je těžké vybrat. Když jsem na festivalu v Karlových Varech loni dostávala cenu za celkové zásluhy, přesvědčila jsem je, že bychom mohli promítat Kočár do Vídně, to byla moje první velká role.

Kočár do Vídně (režie: Karel Kachyňa, 1966)
Zdroj: ČT

Vy jste ale začátky taky neměla jednoduché. Na DAMU vás nepřijali hned. 

Tam jsem opravdu zklamala, protože jsem podlehla pocitu, že už jde o všechno. K prvním, širším zkouškám jsem šla jako hazardér, buď jo, nebo ne, ale když přišlo, že jo, tak už mi na tom hodně záleželo a byla jsem z trémy tuhá a špatná. Napsali si, že nemám temperament, a škrtli mě. Zachránila mě jedna dívka, když si mě pozvala, abych jí hrála babičku z Maryši. Vystřihla jsem tu stařenku už s naprostou lhostejností a komise mě zas vzala na milost.

Setkala jste se při své práci s řadou talentovaných herců. Řekla byste, že vaše generace byla hodně nabitá talenty? Vnímala jste je jako konkurenci?

Jako mladá jsem se dostala mezi slavné herce a snažila jsem se, abych mezi nimi příliš nečněla jako začátečník, necítila jsem kolem sebe žádnou konkurenci na úrovni svého věku. S partnery, kteří mi byli přiděleni, často to byl třeba Jiří Hrzán, jsme jeden druhého respektovali. Bojovala jsem si tak sama za sebe, abych nebyla horší.

Petrolejové lampy (1971, režie: Juraj Herz)
Zdroj: ČT

Už odmala jsem byla ctižádostivá. Když jsem dostala za úkol uvařit knedlíky, tak maminka mi je pak chválila, že prý takové knedlíky ještě v životě nejedla, a tatínek to samé, že jsou to nejlepší knedlíky na světě. A já už zas příště říkala: Jděte pryč, budu dělat knedlíky. Ctižádost mi hodně pomáhala, doufám, že ne do té míry, že bych někoho chtěla odstrčit loktem, ale byla to vlastnost, která mě vedla k píli a houževnatosti a k potřebě všechno zkoušet tak dlouho, až jsem s tím byla vnitřně spokojená.