Recenze: Lesbické Carol chybí vášeň

Lesbická romance Carol je spíš tklivě kultivovaná než vášnivě spalující. A také až příliš akademická a perfekcionistická, formálně dokonalá, ale pocitově poněkud chladná a emocionálně přitlumená. Působí tak spíš jako vycizelovaný artový konstrukt než spontánní živočišná smršť.

Ostatně v tomto aranžmá má režisér Todd Haynes již lehce natrénováno – viz jeho v opačném gardu natočené a do stejné doby usazené drama Daleko do nebe. Takže jsme opět v Americe padesátých let, kdy ti, co nebyli skalními heterosexuály, rozhodně neměli na růžích ustláno.

Nezájem o jejich zájem

Předvánoční Manhattan roku 1952. Do obchodního domu, kde si v oddělení hraček přivydělává subtilní dívka Therese Belivetová, proudí davy zákazníků, mezi nimiž nelze přehlédnout elegantní dámu z lepších kruhů Carol Airdovou. Od Theresy si ten den koupila pro svoji dceru elektrický vláček a obě jako by do něj v tu chvíli nastoupily a pozvolna, ale nezastavitelně se rozjely do stanice Touha.

Kromě pozvolného přibližování, tichého očekávání věcí příštích a vůně parfému, která jim oběma dělala dobře, na ně na téhle cestě čekal nejen první čaj o páté, první společná neděle a první společná cesta, ale také temná hrozba, kterou představoval manžel Carol. A pak se na Nový rok ve státě Iowa a městě Waterloo stalo něco, na co se čekalo zhruba dvě třetiny filmu. A to jejich životy zásadně poznamenalo…

Jak se v takových případech říká, tyhle dvě si navzájem daly ten neúžasnější dar. Problém je ale v tom, že jejich příběh je vyprávěn tak, že navzdory artovým ambicím (a ty tu nepochybně jsou) spíš klouže po povrchu a vám je vcelku jedno, jak moc byly jejich dary úžasné, protože se nemáte proč a jak na tyhle figury osobněji navázat. Když tohle nefunguje, těžko se odněkud doluje upřímný zájem o to, jak nakonec dopadnou.

Významné pohledy, nevýznamný děj

Režisér Todd Haynes natočil prostý příběh jako vizuálně „vystajlované“ retro o osudově se tvářícím lesbickém vztahu, zakázané lásce, která měla smůlu, že se odehrávala ve špatnou dobu a na špatném místě. Koncept je opřen o výrazný herecký výkon elegantní a vlhkými pohledy hýřící Cate Blanchettové (Jasmíniny slzy) a hodně zajímavou, byť umírněnou kreaci Rooney Mara (jež je řadu světelných let vzdálena od její role Lisbeth Salanderové ve Fincherových Mužích, kteří nenávidí ženy).

Na tomto hereckém základu (kde spíš nesympatické mužské party jsou pouze do počtu), vycezilovaném vizuálu (pohrávajícím si se záběry přes skla automobilů omývaných deštěm), který výrazně modeluje atmosféru snímku, točeném kvůli dobovému koloritu na šestnáctku, a neodbyté výpravě a soundtracku Cartera Burwella, je tenhle opus vcelku solidně postaven. Propracoval se tak až k šesti oscarovým nominacím, z nichž se ovšem žádná neproměnila ve vítězství.

Ve volném tempu točená Carol, kde nikdo nikam nechvátá a čas zaplňují spíš významné pohledy nežli významné zvraty děje, jako by pořád někam směřovala, ale má problémy tam dorazit. Možná proto, že je malinko sterilní, jemně ubíjející, vlažně chladná a lehce nudící, tvářící se, že má na víc, než předvádí, a v podstatě neví, co nám chce vlastně vzkázat.