Recenze: Jak svět přišel o básníky? Čekáním na zázrak

Režisér Dušan Klein, scenárista Ladislav Pecháček a spolu s nimi Štěpán Šafránek, Kendy, Karas i profesor Ječmen básní už pošesté - tentokrát pod titulem Jak básníci čekají na zázrak. Od doby, kdy jsme se s nimi setkali naposled, zestárli o dvanáct let a z bývalých snílků, kteří měli svět na háku, se stali padesátiletí singles, kteří (jak tvrdí klasik Kendy) dříve oblbovali holky, zatímco dnes holky oblbují je. V roce 1982, kdy to všechno začalo, nám chtěli předvést, Jak svět přichází o básníky, ale opravdu se jim to povedlo až teď.

Jak básníci čekají na zázrak
Zdroj: Bioscop

Protože tentokrát (nic si nenalhávejme) jsou jejich básnické časy definitivně pryč! Před dvanácti lety dokázali ještě předvést, Jak básníci neztrácejí naději – teď už „jen“ čekají na zázrak a spolu s nimi takhle čeká i žádostivý filmový divák, který ale očekává něco, co mu tihle současní „básníci“, tvářící se, že jsou pořád věrni svým snům (ale napsali už všechny zásadní verše), nemohou dát.

Doktor Štěpán Šafránek (chlapecky nevinný kukuč povinně obsazeného Pavla Kříže se teď změnil na spíše bolestný) si místo romantického veršování pravidelně měří tlak, zatímco jeho geniální, sedmiletý syn (roztomilý objev filmu Filip Antonio) shání do neúplné rodiny nějakou příhodnou ženskou.

Jak básníci čekají na zázrak
Zdroj: Bioscop

Elegantní Karas (současný alfa samec bývalé lovící smečky Lukáš Vaculík) řídí autosalon a klátí všechny dámy, co se mu připletou do cesty, včetně neukojené zdravotní sestry Vojtěšky (tradičně nepřehlédnutelné Evy Holubové), a nepostradatelný Kendy (David Matásek) se tváří jako ten, který už všechno prožil a odmítá, aby jeho tvůrčím vrcholem byla cena za reklamní spot na lék proti hemeroidům.

Žádný básnický exodus, spíše prozaické bilancování mužů, kteří už mají v dohledu práh raného sénia. A tak se zdá, že největším básníkem je paradoxně profesor Ječmen (i v menší roli výmluvný Josef Somr), jemuž, bez ohledu na blízkost věčných lovišť, chutná básnický život, na který je ještě schopen alespoň nějak dosáhnout nebo alespoň spočinout žádostivým pohledem.

„Jó, pane doktore, kdyby vám tak bylo osmnáct“

Jenomže čas nezastavíš a dvakrát do jedné řeky nevstoupíš, což věděl nejen Hérakleitos, ale možná si to uvědomoval i Štěpán Šafránek, kterému život nakonec místo nepolíbené Borůvky přihrál pohostinnou Vendulku Utěšitelku a životem již notně poučenou, sympatickou sousedku Lindu Rybovou.

Jak básníci čekají na zázrak
Zdroj: Bioscop

Scenárista Ladislav Pecháček a režisér Dušan Klein tak museli posunout původní romantickou teenagerovskou komedii do polohy spíše rodinné a jejich populární hrdinové, kteří byli původně mladí, posléze dospělí a nyní již evidentně stárnoucí, se nakonec scházejí na mejdanu v domově důchodců, který působí téměř jako symbolická „dotočná“ celé filmové hexalogie.

Navzdory laciným replikám (typu „máte pěknýho ptáka, pane režisére“ – míněno tetování na zádech), které jdou brutálně mimo původní básnickou poetiku, faktu, že padesátiletí básníci už nemohou být tak hraví, naivní a mile bezbranní jako kdysi, přebujelému product placementu a některým méně vkusným až zbytným sekvencím s trojicí přehrávajících důchodců (Abrhám, Hrušínský, Lábus) jsou básníci, kteří čekají na zázrak, nejen jednoduše předvídatelní, ale v zásadě vlídní a laskaví, prolnutí úměrným, neurážejícím humorem obyčejného života a takém tradičními kresbami Adolfa Borna a chytlavými písničkami Jaroslava Uhlíře.

Dušan Klein drží „básnickou fazonu“, jak to jen jde, což znamená, že někdy i ztuha. Neboť je zřejmé, že tahle „srdcovka“ a „lidovka“ s sebou nese již více ztrát nežli nálezů, což odpovídá dojemně hořké pravdě o životě, který jde neúprosně od premiéry k derniéře - a nelze ho jen tak vrátit zpátky.