Režisér Karel Vachek patří mezi silné tvůrce, kteří se neprodávají a zůstávají vždy věrní především sami sobě. Za svou padesátiletou filmařskou kariéru (včetně téměř čtvrt století mlčení po roce 1968) natočil sice „pouze“ sedm celovečerních snímků, každý z nich je však svobodným a velice osobitým uměleckým činem. Vachkovo zatím poslední dílo Tmář a jeho rod aneb Slzavé údolí pyramid, které ve čtvrtek 3. května premiérově vstoupilo do kin, je nejen svérázné filmové „monstrum“, ale hlavně důležitý příspěvek k debatě o racionální či nadpřirozené povaze našeho světa.
Vachkův Tmář rozvíjí kontrapunkt ezoteriky a genocidy
Vachek není umělec, který by svýmu divákům diktoval, co si mají myslet. Nepředkládá nějakou „pravdu“ k převzetí, naopak se snaží nabourávat nepromyšlená přesvědčení, která ulehčují život a uzavírají tak do vězení samozřejmého a vnitřně mrtvého světa. Vachek připomíná, jak málo toho opravdu známe, a odhaluje komickou podobu naší každodenní sebejistoty.
Fyzika, duchovno a generální text
Neznáme a snad nikdy nebudeme znát fyzikální podstatu skutečnosti a duchovno věda dokonce vyloučila ze sféry seriózního bádání. Jenže současná fyzika (povýtce astrofyzika) spíše postuluje nové a nové skryté dimenze vesmíru a naznačuje, že povaha skutečnosti je komplikovanější, než jsme si kdy byli schopni myslet. Nad to se po krátkém snu o sekulární společnosti spiritualita hlasitě přihlásila o slovo v druhé polovině dvacátého století v podobě nejrůznějších ezoterických praktik, hnutí New age, fundamentálního náboženství nebo kvazináboženských politických ideologií.
Tmář a jeho rod aneb Slzavé údolí pyramid
Vachek není filozof ani teolog v přísném slova významu, není to odborník ani vědec, ale spíše nadšený amatér v tom nejlepším smyslu, tedy člověk zamilovaný do svého tématu bez ohledu na moc a tituly. Pracuje jako esejista spojující to, co není spojováno, a nabízející s ironií a vtipem překvapivé úhly pohledu. Vachek stojí mimo řady. Nepopírá paranormální jevy ani duchovní přirozenost člověka, ale říká: dávejte si pozor a dobře rozlišujte! Vesmír, jak se zdá, je tvořen soustavou nekonečného množství fyzikálních, biologických či kulturních „textů“. To, čemu křesťanství a jiná velká náboženství říkají „Bůh“, je nejzazší, generální text. Někdy Vachek používá výrazy „podstata“ nebo „střed bytí“, jiní by snad napsali „horizont horizontů“.
Mezi tímto mystickým středem a naší představou reality se pravděpodobně nacházejí nezměrné dimenze, o kterých lidé nevědí nic, které se nás přesto dotýkají. Tyto neznámé prostory umožňují jevy, které se vymykají rozumu a bývají označovány jako paranormální. Nože lítají z kredence, mimozemšťané zakládají civilizaci, chléb se proměňuje v tělo Páně.
Ačkoliv málokdo je vyvolený, mnozí se cítí býti povolanými a pokoušejí se neznámo uchopit a využít. „Ale kvůli nevědomosti nebo nedokonalým nástrojům, jimiž se sféry magie dotýkáme, dochází k tragickým i tragikomickým událostem,“ říká sám Vachek, který za natáčením Tmáře a jeho rodu cestoval po celém světě, ve filmu se prolínají Spojené státy, Japonsko nebo Bosna a Hercegovina.
Oldřich Nový je světýlko
Jako herec v hlavní roli je uveden vynikající český herec Oldřich Nový (1899 až 1983). Ten je pro Vachka opravdovou hvězdou, nikoliv ve smyslu „star“, která je slavná a „má prachy“, ale jakožto přítomnost světla. „Světýlka“ jsou lidé, kteří jsou sami natolik v souladu s bytím, že dokážou s jakousi lehkostí vytvářet krásné a chytré věci, jež nás nechtějí manipulovat a získávat si náš obdiv, ale navozují takovou situaci, že se zbavujeme sami sebe a se smíchem a radostí se dotýkáme podstatného.
Ve filmu se objevují ukázky z operety Florimonda Hervého Mam'zelle Nitouche, kterou Nový také přeložil do češtiny a režíroval a ve které sám zpívá postavu varhaníka a populárního skladatele Célesténa/Floridora. Muzikál propojuje prostředí kláštera, divadla a kasáren v příběhu dvou mladých milenců, kteří musí nalézt sebe i svou lásku v sevření armády a církve. Tyto dvě „magické“ organizace kontroly jsou však konfrontovány se silnější mocí, totiž s divadlem, aby se během frašky převleků a omylů nakonec ukázalo, že všecko je jakási komická hra a to, co vítězí, je smích. Divadlo anebo film jistě mohou být také nebezpečným magickým prostorem, který nás okouzluje a svazuje, mohou se ale stát i zjevením světla a radosti, a tak nás osvobodit.
Tmář a jeho rod aneb Slzavé údolí pyramid
Oproti světýlkům rozeznává Vachek „strašidla“, která pracují s magií, aby manipulovala obecenstvem a kumulovala moc. Vysílají na nás obrazy a pseudoinformace bez vnitřní hodnoty, které nás nemají povznést, ale omráčit a obmotat si kolem prstu. Mezi taková strašidla řadí Vachek také většinu současných politiků, kteří rozehrávají nestvůrné mediální hry a odvracejí tak občana od toho důležitého, což je v politické sféře správa věcí veřejných a péče o společný svět.
Tři hodiny nejednoznačné legrace
Vachek se svým týmem shromáždil rozsáhlé množství svérázných výpovědí, uhrančivých situací i materiálu z jiných filmů (objeví se například Egon Bondy, Erich von Däniken, Milan Nakonečný nebo Barack Obama), které následně pečlivě komponuje. Formální zvládnutí filmu je obdivuhodné. Kamera Karla Slacha ohýbá prostor, jako neurotická oční bulva se přibližuje a vzdaluje, chvílemi strne, aby vzápětí nečekaným pohybem naznačila další možnosti zobrazení. A především, je to legrace!
Nápaditou kameru doplňuje střih, pod kterým je podepsána Renata Pařezová. Vachek prostřihem kříží různé významové roviny, složitá skladba umožňuje vzájemné přesahování různých vrstev (možného) smyslu. Montáž filmu se může na první pohled jevit jako manipulace s emocemi diváka, při pečlivém sledování si naopak uvědomujeme, že jakýkoliv jednoznačný či patetický význam je ihned podrýván ironií a vtipem. Vážné a nevážné se však nemísí, spíše zůstávají vedle sebe otevřeny jako dvojí čtení téhož.
Tmář a jeho rod / Karel Vachek
Stopáž Vachkových filmů často přesahuje tři hodiny, což v kombinaci se složitě strukturovaným vyprávěním vytváří tvar, který se mnohým konzumuje dost těžko. Vachek bývá proto obviňován z egoismu, sebezahleděnosti a filmařského onanismu. Je třeba říct, že 200 minut trvání Tmáře není samoúčelem ani megalomanstvím. Problematika, které se Tmář dotýká, je komplikovaná a vyžaduje jemný a důmyslný způsob podání, takže i více než tříhodinový opus se nakonec jeví pouze jako úvod, letmé nakousnutí.
Při sledování Tmáře (i jiných románů Karla Vachka) potřebuje divák dlouhý čas jen na to, aby se „rozkoukal“. Vnímání se musí s filmem sžít, oči a mysl si žádají dostatek času, aby se na první pohled zmatečné koláže útržků rozhovorů a obrazů začaly skládat v podmanivý celek. Nic tu není jednoznačné a každý záběr si podává ruku s ostatními, třeba i napříč celým snímkem. Film vyžaduje aktivní spolupráci a divák se stává spolutvůrcem svého vlastního Tmáře. Je to báječná hra.
Je to reálné?! Nebo pouze v mysli?
Během prvních (desítek) minut filmu můžete mít dojem, že se Vachek pouze všem vysmívá: záhadologům, humanistům, věřícím a církvím, bláznům, hlubinným psychologům i mytologům. Jako by se tu všecko s pohrdáním házelo na jednu hromadu. Případné pohoršení ale nepramení z autora, ale z hlavy toho kterého diváka. Vachek skutečně přistupuje ke všem stejně: k hledačům Boha, poznání a svatosti nebo démonů a mimozemšťanů. Základní postoj není povýšený cynismus, nýbrž otevřenost. Režisér zároveň za film ručí svou přítomností na plátně, kde vystupuje jako badatel, provokatér, dospělé dítě.
Vachek se s jakousi angažovanou naivitou stále ptá, udiveně naslouchá a drze pošťuchuje, ale nikoliv aby dělal z jednotlivých respondentů blbce, ale aby vytvořil pichlavou, živou a kontroverzní situaci, která se vždy obrací hlavně proti divákovi a jeho se táže: je tohle reálné?! Nebo to je pouze v mysli? A záleží vůbec na tom? Kde hledat míru reálnosti? Něco se zde přeci muselo stát, když osoba na plátně mluví s takovým přesvědčením! Něco těžko uvěřitelného, něco neuvěřitelného? Ten, kdo hodnotí, co se stalo či nestalo, kdo je šarlatán a kdo mystik, není již Vachek, ale sám divák, který musí vzít v potaz svoje vlastní názory, zkušenosti a předsudky, svůj vlastní obrázek reality.
Tmář a jeho rod aneb Slzavé údolí pyramid
Někdy se Vachek dává do smíchu a po většinu času cítíme jakýsi „vnitřní smích“, není to však výsměch, smích zlomyslný, ale jiskřivý smích nad groteskní, podivuhodnou a fantasmagorickou realitou existence, která se obrací naruby, aby se odhalila. Tento radostný vnitřní smích, který je srdcem Vachkovy (pseudo)teologie, oznamuje stav ducha, který provází tvorbu. A tvorba je způsob života, cesta za svobodou.
Klicperův Lhář a slzavé údolí válek
Název filmu, jak tomu u Vachka bývá, odkazuje k literárním dílům, které se mohou stát šifrovacím klíčem k výkladu filmu. Tmář a jeho rod je parafrází titulu veselohry Lhář a jeho rod Václava Klimenta Klicpery. Jak říká Vachek: „Jeho Lháře jsem vyměnil za Tmáře. Udělal jsem to proto, že téma, jímž se zabývám, je natolik vážné, že se nedá vážně vyprávět. Klicpera je velkým českým autorem, který zná světlo humoru stojící za bytím, které je třeba brát v úvahu.“
Pokud Tmář odkazuje ke světlu humoru, pak druhá polovina názvu, tedy Slzavé údolí pyramid, označuje hlubokou a nemilosrdnou tmu. Slzavé údolí je narážka na biblický příběh vyhnání z ráje. Proč ale pyramidy? Egyptské monumenty v Gíze mohou, ale nemusí být přistávací dráhou pro mimozemšťany Ericha von Dänikena. Za dávné pyramidy ale bývají některými považovány také kopce nedaleko bosenské metropole Sarajeva. Kopce, bez ohledu na to, zda přírodní či umělé, se staly svědky války, která následovala po rozpadu Jugoslávie. Během obléhání umíraly tisíce křesťanů i muslimů.
Kontrapunkt esoteriky a genocidy s drastickou jasnozřivostí odhaluje válku jako smrtící magické dějství. Rasové a náboženské mýty a mediální čarodějnictví vytvářejí zhoubný prostor, ve kterém symboly a hesla získávají moc nad životem a smrtí milionů. Proti fanatismu je třeba postavit ironii a proti cynismu solidaritu, odpovídá Tmář. Vachkův film je důležitým příspěvkem do diskuze o racionalitě člověka. Důvěra v rozum byla hluboce otřesena válkami dvacátého století, reakcí ale nesmí být opuštění rozumu, nýbrž přitakání tvůrčímu a zároveň skeptickému myšlení, které však nepopírá iracionalitu a tajemství.
Začněte myslet a nezapomeňte se smát
Vachek chce sebe i nás osvobodit nejen z moci mágů, šarlatánů, ideologů a spekulantů všeho druhu, ale také z moci těch, kteří tvrdí, že svět je již probádané a známé místo, ve kterém nemá místo magie, ani víra. Vyvarujte se sugescí a zaklínání, ale nepopírejte, co nechápete. Začněte myslet a nezapomeňte se smát, vyzývá Karel Vachek. Skutečnost je složitější, buďme na pozoru, buďme pozorní! Tak jako samotný Tmář je i tato recenze pouhým úvodem, letmým nakousnutím.
Tmář a jeho rod aneb Slzavé údolí pyramid – Scénář a režie: Karel Vachek; střih: Renata Pařezová; zvuk: Libor Sedláček; producent: Radim Procházka; výkonný producent: Mikuláš Novotný; kamera: Karel Slach. V hlavní roli filmu: Oldřich Nový; dále hrají: Egon Bondy, Erich von Däniken, George Eashkara, Yoshimasu Gozo, Zdeněk Hajný, Iveta Hudáková, Miloš Jesenský, Helena Kettnerová, Marie Löwovová, Ivan Mackerle, Yehezkel Meyerowitz, Ivan Milošević, Raymond A. Moody, Milan Nakonečný, Dalibor Novák, Barack Obama, František Petrák, Joseph Ratzinger, Zecharia Sitchin, Eva Tálská Jiří Wojnar, Janusz Zagórski a další. Koproducenti: Produkce Radim Procházka; Česká televize; atelier.doc. Podpořili: Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie; Audiovizuálny fond. 200 minut, 2012.