Recenze: Ve sklepě se neděje nic víc než šmírování bizarností

Sklep je místo, kde se mohou Rakušané zalígrovat se svými tajnými obsesemi a vyvrhnout své deviace. Ale když přišel kontroverzní filmař Ulrich Seidl, pustili ho, aby se mrknul na tuhle odvrácenou tvář jejich zdánlivě čisté, katolické duše, která sestoupila do suterénu, a natočil o tom znepokojivý dokument, který je stejně tak provokací jako svědectvím. O nich, o nás i o jeho ženě, která mu pomáhala napsat scénář a zřejmě ho nechtěla do tohoto světa za (pokřiveným) zrcadlem pustit samotného.

Ve sklepě (2014, režie: Ulrich Seidl)
Zdroj: Stadtkino

Ocitáme se tu totiž v divném (nechci-li rovnou říci zvrhle morbidním až patologickém) světě lidí, z nichž každý pravidelně sestupuje do svého speciálně vybaveného sklepa, aby tam mohl o sobě říci pravdu, za kterou si stojí a za níž se evidentně ani trochu nestydí.

Zabavné, nebo nechutné?

Díky dotěrnému vetřelci Seidlovi, jemuž zjevně nic lidského není cizí a který je k tomu ukecal (v některých případech bych opravdu rád věděl jak, či spíše za co), a zdánlivě neosobnímu objektivu jeho kameramana Martina Gschlachta, který jakoby se spíše soustředil na dokonalou kompozici záběrů, a ne na jejich obsah, můžeme být při tom.

A ptát se, zdali nejsme také tak trochu ujetí, když zjistíme, že nás tahle podzemní road movie (minimálně v některých specifických okamžicích) docela baví, nebo příliš úzkoprsí, konzervativní a slabí na žaludek, když se nám z ní chce (minimálně v některých specifických okamžicích) blinkat.

Většinou nám ve společnosti autentických postav, které zalidňují tento Seidlův mozaikovitý dokument, nebude dvakrát dobře, a jakkoli na ně možná budeme fascinovaně zírat (či v některých chvílích raději odvracet pohled), rozhodně bychom za nimi dobrovolně nelezli do sklepa, nezašli na panáka ani nejeli na společnou dovolenou. Je to totiž plejáda více či méně švihlých exotů, kteří nám posílají nekompromisní vzkaz, že to, co dělají, myslí smrtelně vážně.

„Jsme takoví, jací jsme!“

A to ať už se jedná o partu hudebně erudovaných neonacistů, kteří si chodí zahrát pod obraz führera a pokecat do sklepní svatyně, nacpané fašistickými relikviemi (údajně dva z nich po tomhle záznamu museli položit funkci obecních radních), nebo hustě osrstěného tlusťocha-otroka, kterého jeho hranatá domina věší za varlata ke stropu.

Sklep je také útočištěm šampióna drtivé ejakulace, jehož milují prostitutky až tak, že za to nemusí platit, masochistickou matrónu, která má ráda vosk, jehly a plácání přes zadek a pak pomáhá v Charitas týraným ženám, panímámu v županu, jež se chodí do sklepa mazlit se svými panenkami, či amatérského tenora, jenž ve své podzemní střelnici střídavě zpívá árie a střídavě učí, jak rychle tasit pistoli a nepostřelit se při tom.

Třinácté komnaty. No a dál?

Nekonvenční rakouský režisér, scenárista a producent Ulrich Seidl (Psí dny; Ráj: Naděje; Ježíši, ty víš) ujíždí na intimních a hodně otevřených sondách do lidských životů, což mu zbaštily i festivalové poroty v Benátkách, Berlíně či Karlových Varech. A potvrzuje to i jeho kontroverzní exkurze do rakouských sklepů.

Existence těchto „tajných komnat“, které má podle jeho názoru každý, je v jeho pojetí hodna zaznamenání, ale neměla by být předmětem odsuzování nebo kritiky. Problém je, že jeho celovečerní dokument není skutečně víc nežli profesionálně zvládnutým záznamem, který vzbuzuje dojem, že chce spíše jen povrchně šokovat tabuizovaným, nežli o něčem (neřkuli o někom) osobněji vypovídat.

A jeho pozornost vzbuzující a právem do osmnácti let nepřístupný snímek Ve sklepě tak působí jako poněkud „špinavý“ film s dokonale čistým vizuálem, jenž se snaží vzbudit dojem, že nám chce něco říci, ale vlastně pořádně neví co.