Praha - Ve čtvrtek 19. dubna se v Knihovně Václava Havla konalo čtení poezie současného běloruského literárního undergroundu Básníci mimo proud. Básníci Vladimír Glazov a Anton Rudak přicestovali přímo z Běloruska, Max Ščur žije dlouhodobě v Praze. Podle Jáchyma Topola, který jako programový ředitel knihovny večer zahájil, tvoří trojice básníků se svým publikem „underground v undergroundu“. Večerem provázel bohemista Sjarhej Smatryčenka.
Underground v Bělorusku: Schovej si slova a jízdenku do Prahy
Představám o českém undergroundu jako paralelní kultuře se však běloruská realita vymyká, upozornil Ščur. Neexistuje žádné podzemní hnutí, spíše jednotlivé osobnosti, které zakoušejí a vyjadřují jakousi duchovní spřízněnost s kulturním undergroundem, jaký žil například v Československu.
Nic nereprezentujeme, jsme tu každý sám za sebe, zaznělo během večera. Když chceme trojici básníků alespoň nějak společně charakterizovat, můžeme si pomoct negativním vymezením a napsat, že „netouží po nějakém módním trendu“.
Básníci nejsou v Bělorusku režimem přímo zakázáni, přesto je většinou téměř nemožné publikovat. Pokud se někdo o vydání knihy snaží, nezbývá mu než cenzurovat sám sebe. Nezávislí spisovatelé píšou tedy většinou pro úzký okruh svých přátel, kteří jim občas vlastním nákladem vydají knihu. Stát se vůči kultuře obecně chová především zcela lhostejně. O co se režim pečlivě stará, je zábava a propaganda. Tím spíše panuje nezájem o kulturu vyhraněnou a svobodnou.
Lynčování jazyka. Režim, který potlačuje vlastní řeč
Ačkoliv básníci nebývají již běžně perzekvováni, utlačovaný a ponižovaný je stále sám jejich jazyk - běloruština. Oficiálními jazyky státu jsou sice běloruština a ruština, praxe je ale odlišná. Již za carského Ruska však byla běloruština potlačována. Do dnešních dnů se Běloruskem přehnalo několik vln násilné rusifikace. Výsledkem je stav, kdy se v politice, kultuře, školství i na ulici používá většinou ruština. Lukašenkův režim porušťování dále prohlubuje. Spisovná běloruština se stala zvláštností, znakem protirežimní inteligence a opozice.
Běloruský literární underground / Anton Rudak
Běloruský spisovatel Vasil Bykav, nominovaný na Nobelovu cenu, popsal to, co se v Bělorusku dělo v devadesátých letech jako „lynčování jazyka“. V jednom rozhovoru tehdy řekl: „Když policajt zaslechne třeba mladý pár hovořit bělorusky, vytáhne obušek a zmlátí je. Kdo hovoří bělorusky, je podezřelý, že může být odpůrcem Lukašenkova režimu.“
Dějí se však lecjaké paradoxy. „Zastaví vás policajt, vy na něj promluvíte bělorusky a on vám poděkuje, že mluvíte jeho řečí,“ vypráví dnes Ščur. Jindy se však můžete stát obětí agrese od obyčejných, většinou nemajetných a nevzdělaných Bělorusů, jenom proto, že si dovolíte promluvit bělorusky.
Společnost je lhostejná a roztříštěná
Autoritář Alexandr Lukašenko usedl v roce 2010 do prezidentského křesla již počtvrté. Proti výsledkům voleb protestovaly desítky tisíc lidí. Policie demonstrace násilně rozprášila. Dnes je běloruská společnost lhostejná a roztříštěná, shodují se básníci. „Rozloha náměstí tvé svobody se rovná součtu toho, co jsi vypil,“ komentuje Rudak ironicky současnou situaci narážkou na známé náměstí Svobody v Minsku.
To, že čtení běloruských básníků probíhá právě v Praze, není náhodou. Už ve dvacátých letech poskytovalo Masarykovo Československo azyl politickým emigrantům ze Sovětského svazu. Později se Charta 77 stala inspirací pro politický disent na celém světě, příkladem je právě běloruská Charta 97. „Na každý případ, schovej si slova, jízdenku a plán cesty: ze špíny – do Prahy,“ píše prostě Glazov.
„Ve vztahu běloruských literátů k Praze je přítomen ještě jeden symbolický moment: právě zde totiž roku 1517 vyšla první tištěná běloruská kniha,“ připomíná v textu Režim, který válčí proti vlastní řeči Jáchym Topol.
Anton Rudak žije v Minsku, kde studuje historii. Právě tyto dva faktory, tedy hlavní město a dějiny země, se nejvíce odrážejí v jeho poezii. Prahu navštívil již podruhé. Poprvé přijel roku 2010 na pozvání Mezinárodního Pen klubu. Knihu zatím nevydal, publikuje na internetu.
Anton Rudak
Ulice revoluční
Pivnice na Revoluční v pátek večer
jsou něco jako spodní patro v atmosféře Horního města –
je to nejlepší místo, kde se vyvracejí tvrzení
o tom, že vyřčené slovo se nedá vrátit a že mlčení je zlato.
Potichu vyzvánějí sklenice nad Rudišovou knížkou –
v tomto metru si stanice ohlašuješ sám.
Směr nádraží, k vlakům, jež jedou do minulosti,
sotva se dotknou něžnými prsty nebe nad Minskem.
Smutně pomrkávají osamělé vánoční stromky ve výlohách,
v samoobsluhách to voní po pepři a jiném koření,
spoluobčané si připíjejí na nastávající víkend,
vedle se ohřívá u kávy hlídka pořádkové policie.
Rozloha náměstí tvé svobody se rovná součtu toho, co jsi vypil
nahoře ve stromech dřímají andělé i ďáblové.
Po dvanáctém úderu hodin na radnici
se toto město proměňuje v jablko.
***
Max Ščur se narodil v Bělorusku. Na počátku devadesátých let aktivně vystupoval proti totalitnímu režimu, což skončilo jeho uvězněním a následně útěkem do České republiky, kde získal politický azyl. Překládá z angličtiny, češtiny a španělštiny. Vydal již několik sbírek básní, nedávno jedna vyšla dokonce v nezávislém nakladatelství v Bělorusku. „Naštěstí nebyla moc povšimnuta,“ podotýká.
Max Ščur
*
Na podzim město líná, mění srst,
ale zůstává na ní stejný obrázek.
Počasí střízliví, výstavní žlutá tříšť
na zdech paláců bledne; zákaz vycházek
pro slunce krátí se, čas couvá o krok zpět
před zimou, jako diktátor, nuceně, ale přece.
Lvi na domech už nezamhouří oči před
sluncem, přehrada ještě pouští žilou řece
do jezera, kde hned obětní krev
ztuhne a promění se v bílý, drahý prášek.
Sluch obtěžuje komaří silniční řev,
ospalé tělo prsty chladem straší.
Takový byl i Minsk, čí první sněžní stezkou
já kráčel jako první v době někdejší.
V myšlenkách jsem ho porovnával v kráse s tebou,
Praho, nicméně mylně: byl krásnější.
***
Vladimír Glazov žije ve městě Brest, které leží v západním Bělorusku. V Praze je poprvé, prý si tím splnil veliký sen. Asi nejlépe splňuje představy o literárním undergroundu. Několik knih mu vydali jeho kamarádi, jinak se jeho literární činnost omezuje na chlastání, představil ho Ščur. Glazov charakteristiku jen odsouhlasil a pustil se do čtení.
Vladimír Glazov
Písnička
Co by z tebe zbylo
bez půlnočních telefonování?
Ten hlas vytlačuje krev,
jako rána po naříznutí.
Proč furt chodíš tak sám? –
Tam, zpátky… Myslíš,
že se ti podaří
šťastně se dožít šedin?
Taková zima, že i u žárovky
máš temno v očích.
Kdyby šlo aspoň uvázat si kravatu
a vyjít oknem ven,
nebo lhostejně se dívat do zrcadla –
navždy v něm uhořet,
aby zbyla
jen hrstka popela a voda.
***
Básně do češtiny přeložil Max Ščur. Večerem provázel bohemista a překladatel Sjarhej Smatryčenka. České překlady četl Daniel Vavřík.