Recenze: Můj král je vztahově destruktivní

Do kin vstupuje Můj král, další filmová vztahovka na věčné téma muž a žena. Georgio je okouzlující, šarmantní a sexy chic „hajzl forever“. Kdo by mu neodpustil, kdo by ho nemiloval, když ho tak vitálně předvádí Vincent Cassel, od něhož se Emmanuelle Bercotová coby mladá právnička Tony nemůže odpoutat.

Údajně se prý říká, že když máme problémy s koleny, nezvládáme životní změny, neboť kolena odrážejí naši duševní pružnost a schopnost odstupu. To zní sice jako šarlatánská ptákovina, ale v případě Tony to možná platí. Její koleno (po úrazu na lyžích) a její duše jsou totiž momentálně na plech, a tak se životem spíš jen belhá a skrze flashbacky uvažuje o tom, kým Georgio opravdu je a kolik podrazů od něj ještě dokáže unést.

Milovat znamená trpět? 

Jediné, co jí Georgio dal, byl syn, krátké chvíle prchavého štěstí, zkušenost s exekutory, kterým musela zaplatit za jeho dluhy, vyprázdněný byt a prázdné srdce, pachuť z jeho závisláckých drogových raušů a pocit, že spojila svůj život s někým, koho vlastně vůbec nezná.

V pondělí se milují, v úterý se rozcházejí, ve středu jí vyznává lásku a prosí za odpuštění a ve čtvrtek ho najde v posteli s holkou, co sbalil někde na mejdanu. Jak dlouho může tohle fungovat? Jak dlouho může tohle Tony vydržet? Jak dlouho může Georgio vystačit s argumentem: Sbalila jsi mě jako zhýralce, okouzlilo tě, že jsem svůj, tak se s tím smiř a nedělej vlny, které stejně nic nezmění?

Kdo miluje, trpí. Tahle premisa zní hrozivě a základní otázka, kterou tímto filmem o pokřivených a zhroucených vztazích pokládá, je, zda se s tím musíme smířit, nebo je lepší raději nikoho nemilovat. A je fakt, že to není otázka triviální, jakkoli nám ji život pravidelně pokládá.

Sólo pro dva 

Těžko říci, do jaké míry režisérka a spoluscenáristka tohoto atypického melodramatu Maïwenn (celým jménem Maïwenn Le Besco) v téhle programové destrukci vztahů uplatnila své zkušenosti z manželství s Lucem Bessonem, ale zdá se, jako by měla tenhle příběh hodně odpozorovaný, neřkuli odžitý.

Nikam nechvátá, což se projevuje na lehce přebouchlé stopáži, ale výsledek není ani těžkopádný ani nudný, natož mentorský. Hodně k tomu přispívá brilantní herecký výkon ústředního tandemu Bercotová–Cassel, v němž (navzdory tomu, že u poroty v Cannes to vyhrála Emmanuelle) je klíčovou postavou Vincent Cassel, hrající ve stylu „stejně mi (jako ty ostatní) nedokážeš odmítnout“.

Je to totiž on, kdo posunuje děj, tvaruje zápletky a potvrzuje svůj výrok, že není obyčejný blbec, ale všech blbců král, do své figury se neuvěřitelně opřel a s velkou energií ji prožil. Emmanuelle Bercotová hraje spíš ženu v jeho stínu, s vyhaslými sebezáchovnými instinkty a problémem, který nespočívá v anatomii její vaginy, ale v tom, že beznadějně podlehla ve chvíli, kdy v ní vzbudil pocit, že je ženou jeho života.

Můj král je velké sólo pro dva, co uvízli na bezvýchodné vztahové spirále, neutěšená vztahovka, kde jsou jen poražení, nikdo není dokonalý, vztah je tu symbolem destrukce a láska metaforou bilaterální války. Sugeruje vám, že abyste mohli milovat, musíte všechno ztratit (s čímž mám problém), a radí, že nejjednodušší věci bývají také nejlepší, což platí nejen o nastrouhaných lanýžích (a to rád potvrzuji).