Recenze: Boj s rakovinou by byl bez Penélope Cruzové větší melodrama

Jsou některé jistoty, s nimiž je nutné se smířit, jako je nevyléčitelné stadium rakoviny prsu, a naučit se s nimi, po dobu, která ještě zbývá, žít. A pak jsou jistoty, které umírání s takovou diagnózou činí méně bolestným a nezvratným, jako je víra, že duše nikdy neumírá a i krátký život má smysl, jestliže byl prožit v lásce. Penélope Cruzová by o tom jako bývalá učitelka Magda, se kterou se život zrovna nemazlil, mohla vyprávět. A také tak ve filmu Ma Ma činí.

Ma Ma (2015, režie: Julio Medem)
Zdroj: Aerofilms

Jsou filmy o smrti, které jsou temné, kruté a klaustrofobické (jako je aktuálně v kinech Saulův syn), a potom filmy, které zubatou nedémonizují a jdou jí téměř přátelsky vstříc, jako road movie Jacka Nicholsona a Morgana Freemana Než si pro nás přijde nebo romanticky kolorované setkání Seznamte se, Joe Black se sympatickým smrťákem Bradem Pittem a Anthonym Hopkinsem, který je zrovna na řadě.

Fatální diagnóza je filmový fenomén, a tak zhoubná nemoc ukončila legendární Love story Ryana O'Neila a Ali MacGrawové, s rakovinou se vyrovnávají teenageři Hazel a Gus ve snímku Hvězdy nám nepřály a rakovina Susan Sarandonovou paradoxně sblíží s Julií Robertsovou, která jí ve filmu Druhá nebo první vyfoukla manžela.

Co tě nezabije, to tě posílí

Mezi snímky, jež se od téhle diagnózy odvíjejí, patří i Ma Ma uznávaného španělského režiséra Julia Medema (Sex a Lucía), která jde svou vlastní, melodramatickou cestou. Poté, co Medem získal do hlavní role oscarovou Penélope Cruzovou (Vicky Cristina Barcelona), pro ni přepsal scénář – a udělal dobře! Protože bez ní by patrně vznikla jen lacině patetická a překombinovaná melodramatická romance.

Takto nám ale Ma Ma nabízí velké a oslovující sólo hvězdy, která prakticky nezmizí z filmového plátna. Její Magda prožívá sérii životních dramat, ztrácí zaměstnání, odchází od ní manžel a nakonec jí při rutinní prohlídce doktor Julián diagnostikuje rakovinu prsu ve třetím stádiu. S lehkou nedůvěrou lze připustit, že tohle všechno ji nedokáže zlomit a podle hesla „co tě nezabije, to tě posílí“ naopak nakopne do dalšího života. Ale co když zhoubná bestie zaútočí ještě jednou a intenzivněji? Buďte si jisti, že Medem začne utahovat šrouby a Penélope dostane pořádně zabrat…

Scenárista a režisér snímku Julio Medem (takto i bakalář v oboru lékařství a obecné chirurgie) rozvíjí tohle téma na ose diagnóza - chemoterapie - mastektomie - nová diagnóza, kterou prolne nový vztah, nová naděje i nový život. A ten pak táhne fatální melodrama gravidní, nemocné Magdy k symbolickému závěru ve stylu život po životě nebo spíše život za život.

Narativní strukturu tak tvoří dvě zdánlivě symetrické „kapitoly“, které by se mohly jmenovat třeba Naděje a Beznaděje, a celé je to o lásce, životě a umírání, prostoupeném štěstím a nadějí a také „objevnými“ pravdami typu „největší láska na světě je láska mateřská“ (ale jak se ukáže, ani ty ostatní nejsou k zahození).

Příliš náhod v upřímném filmu

Takto rozehraný příběh, kromě okrajové role hajzlovského manžela Raula, je zalidněn samými sympatickými kámoši, o které se může Magda opřít, kdyby jí náhodou docházely síly, což je prakticky vyloučené, protože by to zbořilo celý koncept. V jejím boji ji tak podpírá sympatický syn Dani (který by rád jednou hrál fotbal za Real Madrid), shodou scenáristické náhody hledač mladých talentů pro Real Madrid Arturo, jemuž shodou stejných náhod zrovna tragicky zahynula celá rodina, a třešničkou na tomhle rodinném dortu je pak Magdin gynekolog Julián, který, když má dobrou náladu, pro ni zpívá španělský popík ze sedmdesátek.

Je to scenáristicky a režijně účelově přiohnuté, ale všechno jistí v jedné ze svých nejosobnějších rolí Penélope Cruzová (podílející se i na produkci), která se ocitla na temné straně statistiky a bez přehnaných gest a tlačení na pilu se to snaží zvládnout. Je možná až příliš důstojná a vyrovnaná, věří v lásku, štěstí, nesmrtelnost duše a v to, že uvidí tvář svého nového dítěte a poslední rok života může být někdy tím nejlepším.

Ma Ma je osobní příběh o krásném a smutném šílenství, symbolických cestách k moři a poděkování za to, co těm, kteří tu zůstávají, dala a co jim tu zanechává. Penélope říká, že je to upřímný film a já bych jí to (navzdory účelově konstruovanému scénáři a režii balancující v přebouchnutém závěru na hraně nechtěné parodie) docela věřil.