Musíme si (zřejmě zbytečně) promluvit o Kevinovi

Toto je hutně depresivní portrét matky, která musí přežít, že vyvrhla na svět vraha. Bez přispění Satana (který, jak známo, v těchto záležitostech občas přichází) či podpory jiných sil z temných světů porodila démona, prostoupeného čirým zlem, nenávistí a bytostnou potřebou ubližovat jiným. Ale v první řadě nejvíce a jakýmkoli způsobem především jí. Jakoby ji chtěl od samého začátku trestat za to, jak se mu na porodním sále bránila a nechtěla ho pustit do tohoto světa. Jsou věci a lidé, o kterých je třeba mluvit, i když je v jejich případě každé slovo zbytečné. Kevin je prostě krystalický, jen ďábel ví, jakými zmrvenými biochemickými reakcemi vygenerovaný parchant, který čím jste mu blíž, tím více vám půjde po krku. Určitě vás nezachrání, když si o něm budete povídat – ale přesto byste to měli zkusit, abyste měli pocit, že jste alespoň něco udělali, než vás spolu se sebou zaživa pohřbí.

Můžete se ovšem pokusit vidět to i tak, že chudák Kevin je oběť ženy, která nikdy žádné dítě mít neměla. A jeho takto poznamenala již prvním, prenatálním aktem, který instinktivně pocítil na vlastní svraštělé kojenecké kůži, když ho bázlivě přidržovala ve svém nitru a moc mu nepomohla ve chvíli, kdy se už začal prodírat za světly porodního sálu ke svému prvnímu nepřátelskému výkřiku. A pokračovalo to dál, když pak jako batole řval vždy, když cítil, že je mu nablízku, a ona vyčerpaná a omámená tímhle neustávajícím jekem mazaně stavěla kočárek vedle chlapíka s pneumatickým kladivem, aby mu tak připravila další trauma, že na tenhle rachot jeho na maximum vibrující hlasivky prostě nemají.

Tak v něm postupně živila nenávist a nepřátelství, které se rychle naučil vtisknout do svého temného a sveřepého pohledu, jejím formálním pokusům o neupřímnou komunikaci vzdoroval programovou apatií a občas sáhl k primitivnímu, ale účinnému způsobu jak ji vytočit, když si opakovaně nadělal do kalhot. Pak se mu ji podařilo nažhavit tak, že mu zlomila ruku, čímž se definitivně a jednou provždy stala nepřítelem. Kevin od té doby sice pro jistotu začal chodit spořádaně na záchod, ale bylo jasné, že jim to (jen až ještě trochu vyroste) zaslouženě spočítá. A když dostal od táty, zblblého tím, že alespoň s ním občas prohodil pár normálních slov, pod stromeček opravdový luk, zažehlo mu to v temných očích vzdálené terče, proti nimž jednou vyšle šípy, které budou zabíjet.

  • Musíme si promluvit o Kevinovi / Ezra Miller zdroj: AČFK
  • Musíme si promluvit o Kevinovi / Ezra Miller zdroj: AČFK

Co do něj neurotická matka (která už v jeho útlém věku byla zralá na psychoanalytika) zasela, to sklidila – a sklizeň to byla bohatá, krutá a krvavá a neodvolatelně devastující jejich nemocné životy. Vlastně ho nikdy nemilovala, jen pořád zkoušela nějak s ním vyjít, když už tu jednou je. On se tomu přizpůsobil a ona nepochopila, že…

…když si zvykneš, neznamená to ještě, že máš rád

A to byl její zásadní omyl. Hledat pro Kevina polehčující okolnosti a učinit z něj místo klíčového záporáka oběť ale zřejmě bude nad síly, ochotu i fantazii většiny diváků. Nicméně tento alternativní pohled je tu nabídnut nejen proto, že je v krajním případě také možný, ale spíše z toho důvodu, aby upozornil, že prakticky všechno, co nás obklopuje, ať už jde o předměty či vztahy, má (minimálně) své dvě strany a většina z toho není tak jednoznačná a jednobarevná a také vinná či nevinná, jak se na první letmý pohled zdá.

Tohle konstatování platí pro netriviální, depresivní a vlastně veskrze nepříjemný, ale také rozhodně nepřehlédnutelný snímek Musíme si promluvit o Kevinovi beze zbytku. Většina z nás (co ho dokoukali a nesnažili se na něj co nejrychleji zapomenout) se ovšem nepochybně shodne na tom, že Kevin je vychcaná a nebezpečná zrůda. Stejně jako se někdo narodí z vrozenou srdeční vadou, narodil se tu v jeho případě někdo s vrozenou dispozicí k absolutnímu zlu a nenávisti. Když tuhle genetickou deviaci zkombinujete s narcistickou a exhibicionistkou touhou být vidět, vnímán a propírán davy (k čemuž, jak správně poznamenává, nestačí pouze být dobrý třeba v geometrii), máte tu inteligentního úchyláka s absolutní absencí citu a minimální schopností vyhodnocovat dosah svých činů. Máte tu Kevina jako vystřiženého z učebnice patologické psychiatrie.

„Čekají tě velké věci!“

Tenhle optimistický slogan, vyvěšený na zdech jeho střední školy, spolu se sesterským výkřikem „Soustřeď se, ať tě nic neodradí od tvého úkolu“ by paradoxně mohly sloužit jako motto k tomuto neradostnému a podivně bezvýchodnému filmu. Jeho (svým způsobem nezáviděníhodné) režie, neboť jen těžko mohlo platit, že si všichni tohle natáčení radostně užívali a na place byla legrace, se ujala rodačka z Glasgowa Lynne Ramsayová. Od chvíle, kdy vstoupila na filmovou scénu, bylo zřejmé, že to nebude žádná posila mainstreamu, ale někdo, kdo svým osobitým stylem a netriviálními tématy dokáže oslovovat festivalové poroty, sbírat British Independent Film Award a přitahovat auditorium spíše artových a klubových spektáklů. 

I tentokrát natočila film autorský (jako u většiny svých snímků je podepsána pod režií i scénářem, napsaným podle stejnojmenné knihy Lionel Shriverové). A na svého diváka toho naložila poměrně hodně. Kromě až fyzicky nepříjemného sledování její fatální cesty s démonickým či nemocným Kevinem (vyberte si sami svoji variantu, neboť každá z nich má své opodstatnění) přidala poměrně náročný způsob narace, opřený o kontinuální příval flashbacků, prolínaných reálem, jehož detaily je stále znova a znova evokují. V téhle spleti zpřeházených časových rovin se lze snadno ztratit. Na druhé straně je tímto rafinovaně překlenut fakt, že tady nejde primárně o děj (a je ho tu také pomálu), ale o navození pocitu, což nevyžaduje linearitu odvyprávěného a připouští i mírnou dezorientaci v posloupnostech při zachování klíčového kontextu. A ten je tu dostatečně výrazný, hutně i hnusně tmelící, neboť je jím Kevin a jeho temná, nenávistná, krvavá a všeprostupující aura.

Jak přežít s Kevinem?

Těžko, ale rozhodně s poznamenanou duší, zlomeným srdcem, spoustou antidepresiv a chatrnými zbytky odvahy, kterou musíte každý den sebrat, abyste ještě dokázali vůbec vyjít na ulici. Nepředstavitelně těžko, když proti němu sedíte ve věznici se speciální ostrahou a doba návštěvy je naplněna jen jeho okousanými nehty a mlčením, neboť není co říci. 

  • Musíme si promluvit o Kevinovi / Tilda Swintonová zdroj: AČFK
  • Musíme si promluvit o Kevinovi / Tilda Swintonová zdroj: AČFK

A také musíte mít tu neskutečnou, tichou, zarputilou odolnost Tildy Swintonové, která tu podává brilantní a stravující herecký výkon, kterým se vám dere (navzdory obranným reakcím) pod kůži, a jakkoli se vzpíráte, táhne vás do své bezvýchodné bolesti. A táhne celý film, který si bez její zdánlivě prázdné, bledé tváře, ve skutečnosti zbrázděné hrůzou, utrpením a nadlidskou snahou žít nějak dál, prostě nedokážete představit. Její v zásadě bezstarostně apatický manžel John C. Reilly se ani příliš nesnaží vystoupit z jejího stínu (ostatně mu k tomu ona ani scénář nedávají kloudnou šanci). Jedinými, kdo s ní dokáží sem tam srovnat krok jsou překvapivě Rock Duer, Jasper Newell a Ezra Miller, přesně na sebe navazující představitelé Kevina, kteří ve svých démonických dětských a teenagerovských rolích předvedli překvapivě zralý a dospělý výkon, kterým činí ze Satanova Damiena (blahé paměti) jen úsměvnou figurku z pohádky.

Od prvního záběru je patrné, že atmosféru filmu bude působivě dokreslovat chladná až mrazivá kamera Seamuse McGarveyho, která neslídí po explicitních děsivých detailech, ale dokáže hrůzu tlumočit zprostředkovaně (a možná proto výmluvněji a sugestivněji, než kdyby ji snímala prvoplánovitě). To vše podmalováno Greenwoodovou hudbou, jež rozechvívá záclonu ve francouzských dveřích na zahradu, kde je cosi hrozivého a neodvolatelného.

  • Musíme si promluvit o Kevinovi / Ezra Miller zdroj: AČFK
  • Musíme si promluvit o Kevinovi / Tilda Swintonová zdroj: AČFK

Ať už je tenhle obtížně skousnutelný film, oscilující mezi psychologickým dramatem a hororem, především o odcizení, nebo postnatální depresi, nemohu se zcela ubránit pocitu, že je také tak trochu o naději. Ta ostatně musí být nutně součástí matčina života, když už se ho rozhodla dál žít, a docela slabounce zaznívá i v poslední nejisté Kevinově odpovědi na otázku Proč?: „Myslel jsem si, že to vím, ale teď už si nejsem tak jistý.“

Musíme si promluvit o Kevinovi je drsná a působivá studie o brutální úzkosti a beznaději – a také o tom, kam až sahá láska a kam nenávist. A že k sobě někdy mají tak překvapivě blízko, že se mohou téměř setkat. Není to snadno akceptovatelný opus, který nemusí každého oslovit - ale jen málokoho ponechá lhostejným.

WE NEED TO TALK ABOUT KEVIN. Velká Británie / USA 2011, 112 min., od 12 let, 1 kopie + 2D. Režie: Lynne Ramsayová. Scénář: Lynne Ramsayová, Rory Kinnear. Kamera: Seamus McGarvey. Hudba: Johnny Greenwood. Hrají: Tilda Swintonová (Eva Khatchadourianová), John C. Reilly (Franclin), Ezra Miller (Kevin, teenager), Jasper Newell (Kevin, 6-8 let), Rock Duer (Kevin, batole), Ashley Gerasimovichová (Celia). V kinech od 23. března 2012.

Vydáno pod