Když dáte nějaké planetě jméno, neznamená to ještě, že ji opravdu znáte. Nazvali jsme ji Mars, ale ona se ve skutečnosti jmenuje Barsoom – a právě umírá, což je vlastně dobrá zpráva, protože to znamená, že stále ještě žije. Proti sobě tu stojí modré síly dobrého Helia a (překvapivě) rudé zástavy zmetků z nepřátelské Zodangy, koučovaných zezadu intrikánskými a nesmrtelnými Therny z tajuplného kněžského řádu, kteří znají řadu užitečných triků, včetně tajemství mocného devátého paprsku. Helium by mohla zachránit jeho krásná a chytrá princezna Dejah Thoris, zachovalá třicítka, která má sice už dávno roky na vdávání, ale se zodangským pricem, vidlákem Sab Thanem, se jí k oltáři (ani do postele) nechce. Na nehostinných pláních se tu na ochočených thoatech prohánějí zelení bojovníci, čtyřrucí kočovníci Tharkové, v čele s Tars Tarkasem, jako by hledali někoho, koho by mohli předhodit svým písečným lvům a gigantickým bílým opicím. Že už to začíná být trochu přebouchnuté a nepřehledné? Ale tak už to v pohádkách někdy chodí. A tohle je teprve začátek. Neboť správné grády to dostane, až doprostřed téhle patálie jednoho dne přistane (sám ani neví jak) jeden z prvních vesmírných supermanů, veterán občanské války, bývalý kapitán 1. virginské kavalérie (ale možná i budoucí vládce Marsu) John Carter. A pak teprve začne to pravé galaktické maso!
Tulák po hvězdách John Carter volí mezi dvěma světy
Všechno začalo tím, že absolvent michiganské vojenské akademie Edgar Rice Burroughs nezvládl přijímačky do West Pointu, nezůstal v koňském sedle jako kovboj a coby zlatokop nenašel žádnou zlatou žílu, díky které by byl za vodou a nemusel už dál makat. Tohle všechno ho totiž donutilo uvažovat o tom, čím a jak se dál živit – a tak začal psát. A to bylo dobře! Protože byl pilný a šlo mu to od ruky, nenapsal toho málo. Jen nějakých (téměř) šedesát knížek, které ho učinily nesmrtelným.
V roce 1912 vyšlo v časopisu All-Story Magazine první dobrodružství vládce afrického pralesa Tarzana a nikdo tehdy netušil, že je to prolog k pozdější čtyřiadvacetidílné sérii, která z Burroughse učiní bohatého a slavného muže. Tenhle pracovitý rodák z Chicaga napsal ještě tři další série, jimiž se zařadil mezi klasiky sci-fi a fantasy literatury. Zřejmě nejpopulárnější z nich je jedenáctidílný cyklus odehrávající se na Marsu, v jeho fiktivním světě Barsoom, kde se díky odlišným gravitačním podmínkám stává pozemšťan John Carter bojovníkem, který si to může rozdat s kýmkoli, včetně bílých King Kongů. Časem to ale vypadá, že by si to ze všeho nejraději rozdal s místní chytrou princeznou Dejah, což otevírá zajímavé zápletky, z nichž mohou žít další díly barsoomského cyklu.
Princezna z Marsu, kde se tihle dva seznámili a padli si do oka (což vzhledem k odlišné gravitaci nepochybně vyžadovalo jistou obezřetnost při vzájemném sbližování), totiž poprvé vyšla v roce 1917 a celý cyklus vlastně odstartovala. Fakt, že je tento pilotní literární díl dominantním základem současné ekranizace Carterových dobrodružství na Marsu, spojený s mega rozpočtem, který vyšplhal na (i na Hollywood obtížně stravitelných) 250 milionů dolarů, docela zřetelně signalizuje, že je tu ambiciózní snaha zadělat na velký a kontinuální filmový projekt, spektakulární ságu (připomínající třeba Hvězdné války), která může ještě nějaký čas žít pohodlně z Burroughsových literárních předloh. Údajně se zatím tiše hovoří o trilogii a ještě tišeji začíná skicovat scénář dvojky. A teď už jde jen o maličkost. Nahrnout do kin brutální masy diváků a pustit ze řetězu dravý merchandising, aby se investované peníze rychle vrátily, mohly vrazit do dalšího dílu a nadělat tak další.
John Carter z planety Fantasy, Sci-fi a Dobrodružství
Fakt, že John Carter a jeho marťanská story jsou pokládány za klasiku, k níž se v literárním světě otevřeně hlásí takové osobnosti žánru jako je Artur C. Clarke nebo Ray Bradbury a v tom filmovém třeba George Lucas či James Cameron, ještě sám o sobě nestačí. Neboť Carter musí ještě dokázat zbláznit diváky, tak jak to před ním zmákl Indiana Jones, Harry Potter nebo třeba Piráti z Karibiku. A tak jednoduché to zase mít nebude. Protože to, co zabíralo počátkem minulého století, může mít dnes sice barvitý náboj nostalgického retra, které ale musí nabídnout i něco jako současný feeling, čímž není rozhodně myšlena jen kvalita digitálních triků, na kterou se prostě muselo počkat, protože v papundeklových dekoracích a s pomocí stop triku by do takovéhle látky mohl jít leda Ed Wood.
Možná že tohle je jeden z nejpalčivějších problémů, který bude muset starosvětský dobrodruh John Carter uválcovat. Ale možná je tu ještě jeden větší, který o jeho osudu může nakonec rozhodnout. Zdá se totiž, jako by opulentní palba spektakulárního vizuálu, překypujícího nápady a fantazií a dokonale modelujícího barvité reálie Marsu, spolykala (kromě drtivé části rozpočtu) i podstatnou část invence autorů. Režisér Andrew Stanton prodal v tomto svém hraném debutu všechno, co se ve své předchozí praxi u Pixaru naučil o tvorbě alternativních animovaných světů. A zkušenost z animovaného filmu při realizaci sci-fi a fantasy mega projektu rozhodně není k zahození. Jenomže by se při realizaci velkolepé kulisy nemělo zapomínat také na životnost, přesvědčivost a přitažlivost figur, které ji zalidňují. Právě ony by totiž měly být předsunuty do prvního plánu, neboť jsou nositeli příběhu, na který přece diváci přišli především. A jejich zásluhou ho budou buď spolu s nimi intenzivně prožívat, nebo jím nezasaženi budou apaticky žvýkat popcorn a zůstanou mimo hru.
Heroická fantasy, nebo zbytnělý vesmírný pšouk?
Možná někde uprostřed, řekl bych opatrně. A dodal, že je to škoda, způsobená tím, že s mírnou nadsázkou řečeno může divák intenzivněji prožívat pohled na bílou digitální opici (které se bude alespoň bát) nežli na reálného Johna Cartera, který mu po čase (bez ohledu na to, jak vysoko skáče) může začít být tak nějak ukradený. A to je špatně! Oproti vymazlenému designu a výpravě se s postavami nikdo moc nepáral, jejich charaktery jsou mdlé, dialogy bezobsažné a zařazení schematicky černobílé, respektive dvoubarevné. V zásadě tu vystupují modří (dobří), rudí (zmrdi) a John Carter (s tichou podporou zelených). Tohle rozdělení nemá zřetelnější mytologický či jiný background, podporující jejich motivaci a konání (prostě to takhle je – berte, nebo běžte od válu!).
Není úplně v pořádku, když vám digitální mimozemšťané budou připadat zajímavější nežli těch několik humanoidních, v čele s princeznou Dejah Thoris, která na rozdíl od Tharků není zelená ani čtyřmetrová, nemá čtyři ruce ani cosi podobného kančím klencákům, takže se do ní může John klidně zamilovat a nevypadat při tom jako úchyl nebo deviant. Je smutné, když vám nejsympatičtější přijde Carterův věrný raketový červopes Wool se svojí snaživě roztlemenou tlamou, zatímco titulní hrdina nejistě balancuje mezi supermanem a hodným hochem z naší ulice, chemie s milovanou princeznou je vyšeptalá jako nemocniční čaj a ústřední záporák pouští jen vlažnou hrůzu.
Ne že by se (na tuhle titulní roli možná příliš subtilní) Kanaďan Taylor Kitsch nesnažil, ale co stačilo na Gambita z X-Menů je pro Johna Cartera, který by vás měl zvednout ze sedadel a donutit založit jeho fanklub, prostě málo. Většina postav tu vypadá, jako by je právě oprášili z fundusu, což spolu s přiznanou naivní přímočarostí předlohy z počátku minulého století tvoří poněkud archaický mix, který místo okouzlení nostalgicky oldschoolovým dobrodružstvím ve vás může spíše vzbudit nechtěný (a vůči předloze nezasloužený) pocit, že je to všechno jen pěkná blbina. Možná by se John Carter neměl brát sám tak smrtelně vážně, možná by mu místo hledání svého místa mezi Hvězdnými válkami, Avatarem, Xenou, Flash Gordonem, Barbarem Conanem a literárním odkazem J. M. Trosky více slušel ironický nadhled a s humorem přiznaná nadsázka, která i z brakové pokleslosti dokáže vydolovat oslovující kolorit (natož má-li tak barvitou předlohu, jakou nabízí Burroughs).
- John Carter: Mezi dvěma světy zdroj: Falcon http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/34/3379/337812.jpg
- John Carter: Mezi dvěma světy zdroj: Falcon http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/34/3379/337810.jpg
- John Carter / Taylor Kitsch zdroj: Falcon http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/34/3379/337805.jpg
- John Carter / Taylor Kitsch zdroj: Falcon http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/34/3379/337802.jpg
Převést tuhle „marsovku“ na filmové plátno není triviální úkol ani v době, kdy na to už CGI motion capture nepochybně má, čehož je John Carter důkazem, byť jeho 3D je spíše platonické (což bude po Hugovi obecný problém pro mnohé). Na tenhle disneyovský výlet na Mars se rozhodně dá koukat, nezávazně se bavit a necítit se být podvedený a oblbovaný lacinými a obehranými triky. Ty, které tu uvidíte, rozhodně laciné nebyly, ale přesto máte pocit, že tu bylo zaděláno na víc, že jsme se mohli nejen se zájmem dívat, ale také více dojímat, strachovat a žasnout. A tak, jestli ti ještě (my diváci) dáme šanci, zahraj to znovu, Johne – s citem a líp! Nebo tě příště (jak se o tom ostatně i kdysi uvažovalo) natočí jako animák.
JOHN CARTER. USA 2012, české titulky, 137 min., přístupné, 2D+3D. Režie: Andrew Stanton. Scénář: Andrew Stanton, Mark Andrews, Michael Chabon. Kamera: Dan Mindel. Hudba: Michael Giacchino. Hrají: Taylor Kitsch (John Carter), Lynn Collinsová (princezna Dejah Thoris), Wilem Dafoe (Tars Tarkas), Samantha Mortonová (Sola), Mark Strong (Matai Shang), Ciarán Hinds (Tardos Mors). V kinech od 8. března 2012.