Brno - Dcery původních majitelů vily Tugendhat dnes navzdory své skromnosti byly mezi stovkami hostů bez nadsázky největšími celebritami. Znovuzrození unikátní stavby považují za splněný sen. Má pro ně ale i nahořklou příchuť. Koncem šedesátých let měly možnost se s matkou dovnitř podívat, jenže ne jako majitelé, ale vlastně jako nezvaní hosté.
Dcery z vily Tugendhat byly při jejím otevření
"Moje matka byla okouzlená. Měla samozřejmě po válce a taky ve Venezuele jiné starosti. Naše rodina si totiž neodskočila na procházku z tohoto domu a z Brna, byli jsme k tomu donuceni. Jsme rádi, že jsme se zachránili, což se bohužel nepodařilo všem členům rodiny. Proto by se nemělo zapomenout, že tento dům má i svůj příběh, a tento příběh se nedotkl pouze naší rodiny. Sice jsme byli v Brně přivítáni s kyticemi a podobně, ale zároveň nám bylo řečeno: 'Vy už nejste majitelé tohoto domu, vy do toho nemáte co mluvit!' A dlouhé roky, když moji přátelé z Curychu byli na prohlídce vily, průvodci, kteří zde pracovali, návštěvníkům tvrdili, že rodina zahynula!!! Přitom všichni v Brně věděli, že přímá rodina přežila! Dokonce přišli na svět dvě další děti, má mladší sestra a já," řekla v rozhovoru při otevírání zrekonstruované vily dcera původních majitelů vily Ruth Guggenheim Tugendhat.
Během rekonstrukce byl přístup k potomkům rodiny už zcela jiný. Mladší Daniela, vídeňská historička umění, na ni dokonce dohlížela jako členka mezinárodního poradního sboru expertů. „Mám smíšené pocity. Jsem šťastná, že můžu stát v této místnosti, úžasně zrekonstruované, a to mne opravdu teší moc. Zároveň boj o rekonstrukci, který probíhal přes 20 let, na nás zanechal hluboké jizvy. Byl to opravdu bolestný zápas. Nemohu ani říct, kolikrát jsme s mým mužem museli jet do Brna, jednat se všemi primátory a všelijakými organizacemi. Kolik jen to bylo rozhovorů o tom, že se vila musí restaurovat, bylo to neuvěřitelně frustrující a únavné. Ale teď mám samozřejmě radost,“ připomněla potíže druhá dcera Daniela Hammer Tugendhat.
GALERIE
Ruth Guggenheim-Tugendhat autor: Igor Šefr, zdroj: ČTK
„Když se například člověk podívá na tu onyxovou stěnu, na strop, jak to úžasně, nádherně spolu hraje! Existují samozřejmě lidé, kteří řeknou, že je to praštěné, že se tak lpí na detailech a materiálech, ale když se člověk podívá důkladně, hraje to velkou roli,“ doplnila sestru Ruth.
Sestry Tugendhatovy by rády, aby se do vily k dokonalým replikám vrátilo i pár posledních dochovaných kusů původního nábytku. „Patří naší rodině, ten jsme oficiálně dostali zpět. Ale my s ním nesmíme volně disponovat, nesmíme ho vyvézt ze země, protože je to důležité pro kulturu, tomu rozumím. Ovšem je to škoda, že nesmíme chtít, aby se tento originální nábytek vrátil do vily. Na tom starém nábytku by bylo vidět, že to není jen naleštěný dům bez duše. Je to sice krásné, ale příběh upadá v zapomnění,“ zakončila se smutkem rozhovor Ruth Guggenheim - Tugendhat.
Rozhovor s Petrem Kroupou a Markem Pokorným (zdroj: ČT24)
Podle představitelů města a muzea zůstává téma původního nábytku stále otevřené. Jednání o něm může ještě pokračovat.
Architektonický návrh vily Tugendhat vytvořil koncem roku 1928 německý architekt Ludwig Mies van der Rohe, který na pozvání manželů Tugendhatových přijel do Brna v září zmíněného roku. Stavba byla zahájena v červnu následujícího roku (1929), jako generální dodavatel byla zvolena brněnská firma Mořice a Artura Eislerových. Na stavbě se podílela řada domácích i zahraničních firem, přírodní materiál se dovážel z různých koutů světa.
Vila byla dostavěna v rekordně krátké době, v prosinci 1930 se manželé Tugendhatovi mohli nastěhovat. Ovšem obývali vilu pouze do roku 1938, kdy byli jakožto Židé nuceni opustit Československou republiku. Na podzim roku 1939 vilu zabavilo Gestapo a o tři roky později byla dokonce zapsána jako majetek Velkoněmecké říše. Během války ji využíval letecký konstruktér a průmyslník Willy Messerschmitt.
V roce 1945 ji zabrala Rudá armáda a vila sloužila k ubytování sovětských vojáků, v jejím přízemí byla konírna. V této době vzal za své veškerý mobiliář i půlkruhová stěna z makasarského ebenu, která tvořila jídelní kout vily. Největší ztráta však nastala několik měsíců předtím, kdy byla při náletu na Brno výbuchem pumy zničena všechna okna hlavního obytného prostoru kromě jednoho, které bylo v té době zřejmě zasunuto do podlahy. Tato nepochybně nejdražší část celé vily byla nahrazena provizorním zasklením z malých skleněných tabulek do nově vložených dřevěných rámů. Touto ztrátou byl prakticky zničen celý architektonický koncept vily.
Technická struktura stavby však zůstala zachována. Po osvobození vila sloužila jako soukromá škola rytmiky a taneční gymnastiky paní Karly Hladké, a to v rozmezí let 1945 - 1950, kdy byla vila předána Státnímu ústavu léčebného tělocviku, který zde prováděl rehabilitaci dětí s vadami páteře a špatným držením těla.
V 60. letech se ozývaly hlasy o významu vily jako památky moderní architektury. Tyto hlasy byly vyslyšeny 6. prosince 1969, kdy byl dům zapsán do Státního seznamu kulturních památek. V 80. letech proběhla rekonstrukce, která již tenkrát byla často kritizována. Od počátku 90. let do roku 1994 sloužila stavba komerčním účelům. Z rozhodnutí Rady města Brna byla vila předána do užívání Muzeu města Brna, které ji od prvního července uvedeného roku zpřístupnilo jako památník moderní architektury. Obnova funkcionalistické vily, která je zapsána na seznamu UNESCO, započala v lednu 2010, náklady ve výši 156 milionů korun byly z velké části pokryty z evropských fondů.
Vydáno pod