Alba, kterými se Bowie zapsal do hudební historie

Nahrávky Davida Bowieho většinou nechybí v žebříčcích nejlepších alb všech dob. V pětistovce sestavené například časopisem Rolling Stones se uchytil dokonce hned několikrát. Připomeňte si desky, na jejichž důležitosti v hudební historii se podobné „top“ seznamy shodnou. Bowiemu podle nich patřily sedmdesátky.

David Bowie v roli Ziggyho Stardusta (1973)
Zdroj: ČTK/ZUMA/KEYSTONE Pictures USA

Hunky Dory (1971). Bowieho první velké album bylo vizionářskou směsicí, na níž vymezil nový styl glam rock. Vzdal na něm i poctu tehdejším idolům Andymu Warholovi nebo Bobu Dylanovi. Podle kritiků Bowie na desce mísil kýč i kvalitu, vysoké i nízké umění. Úspěchu alba zpětně pomohla i Bowieho následující zásadní nahrávka The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders From Mars.

The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders From Mars (1972). Pro Bowieho kariéru přelomová konceptuální deska, na níž zpěvák, známý oblibou v půjčování „jiných totožností“, stvořil fiktivní rockovou hvězdu Ziggyho Stardusta a jeho příběh.  Bisexuální Ziggy byl ovlivněn glam rockem, sexuálními tématy a komentováním společnosti. Pro vytvoření jeho charakteru se Bowie inspiroval rokenrolovým zpěvákem Vincem Taylorem, jenž se v důsledku poruchy osobnosti považoval za hybrida boha a mimozemšťana. 

Station to Station (1976). Na kraut-disko nahrávce představil Bowie poprvé jedno z mnoha svých alter eg: The Thin White Duke. Vypůjčil si ji ze své pseudoautobiografie The Return Of the Thin White Duke, kterou začal psát během natáčení svého prvního velkého filmu Muž, který spadl na zem (o mimozemšťanovi,  který se v lidské podobě vydá na naši planetu, aby zjistil, jak ji lze kolonizovat). Nová postava byla popisována jakoko bláznivý aristokrat nebo amorální zombie. Album Station to Station bývá označováno za přechodnou desku v Bowieho kariéře mezi nahrávkou Young Americans, na níž se vyzpovídal ze své „posedlosti“ soulovou hudbou, a albem Low

Low (1977). Album vzniklo během Bowieho pobytu v Západním Berlíně jako první část berlínské trilogie (Low, Heroes a Lodger). Podle časopisu Rolling Stone je plné elektronických instrumentálek a nepředvídatelného funku, jak dokládá třeba skladba Sound and Vision. Odjezdem do Německa se Bowie rozhodl radikálním způsobem řešit svou tvůrčí a osobní krizi, protože v Americe „žil víceméně jenom na mlíku a na kokainu“. Ostatně sám prohlašoval, že z nahrávání předchozího alba Station to Station si skoro nic nepamatuje. Do Berlína se vypravil s Iggym Popem, bydlel s ním v jednom bytě a během berlínského pobytu mu zprodukoval jeho nejslavnější desky. Kritika desku považovala za nevyrovnanou – například hudební publicista Robert Christgau označil část skladeb za „silné“, zatímco mnohé z nich mu připadaly naopak „banální“.

Vysoké hodnocení se dostává také poslednímu albu Blackstar, které vyšlo jen chvíli před Bowieho nenadálým úmrtím (recenzi zveřejníme na webu ČT24 tento týden). Recenzent Rolling Stone jej označil za „nejlepší antipopové mistrovské dílo od sedmdesátých let“, server Metacritic jej pasoval na nejlepší Bowieho studiovou desku ve druhém miléniu.