Ukázka: Před 170 lety se narodil Jan Karafiát. Broučci v té době spali

A spali a spali a spali… odpověděl by Jan Karafiát nejspíše na otázku, co dělali hrdinové jeho nejznámější knížky v době, když se 4. ledna roku 1846 narodil. Evangelický farář se do dětské literatury zapsal výchovným příběhem o Broučcích. Připomeňte si je v následující ukázce. 

A spali a spali a spali. Kdyžž se Brouček probudil, byli tatínek a maminka vzhůru. Ležželi v posteli a povídali si.

„„Maminko, dáte mně med?“ - „„„Med? Jaký med? Broučku, vžždyť žžádný med nemáme.“ - „„„Ale víte, co nám včera Janinka poslala.“ - „„„Včera? Janinka? I to se ti, holečku, něco zdálo.“ - „„„I ne, maminko. Vžždyť užž jste mně včera dala.“ - „„„I toto! To se ti zdálo. Jen se vzpamatuj! Víšš, naposledy jsme byli u kmotřičky, pak jsme hned všechno ucpali, a od té doby spíme.“

ŠŠkoda! Ale kdyžž to tak bylo! Brouček se skoro mračil. Tu ho napadlo: „„Tatínku, jakpak je venku? Já bych se rád podíval.“ Ale tatínek: „„Milý Broučku, je tam zima, to bys zmrzl. A vžždyť máme dveře zarovnané dřívím.“ - „„Ale,  tatínku, mohli bychom se podívat oknem.“ - „„I to je také zabedněno a ucpáno. A naššla by nám sem zima.“

A teprve kdyžž maminka povídala, žže by se také ráda podívala, jak to venku vypadá, a žže by pak trochu zatopila, tak tatínek, žže ano. Vstal, odbednil od okna prkýnko, a Brouček mu pomáhal. Pak pomaloučku oddělali mech a tu to viděli: Samý, samý sníh, palouk pryč, stráň pryč, a nic nežž sníh. Na jalovci nad chaloupkou jim ho tolik ležželo, žže se větve ažž prohýbaly. Sluníčko tak trochu svítilo a sníh se tak krásně třpytil a bylo pratichounko. 

Brouček by se rád ješště na to díval, ale tatínek, žže tam mrzne a žže musí honem zas okno ucpat a zabednit. A tak okno ucpali a zabednili.

(…)

Brouček poslouchal. Líbilo se mu to. Držžel maminku za ruku, říkal si bim bam, bim bam, až přitom usnul, bim bam. A tak spali a spali, a kdyžž se Brouček zas probudil, byli tatínek a maminka vzhůru. Ležželi v posteli a povídali si. „

„Tatínku, kdypak užž poletíme?“ -„ „I milý Broučku, ažž bude léto.“ - „„Kdypak bude léto?“ - „Kdy? Inu, ažž  pššenice pokvete.“ - „„A ješště nekvete?“ - „„Ó, ješště ne.“ - „„Ale tatínku, podívejme se!“ - „„I ne, Broučku, naššla by nám sem zima. Ješště nic nekvete.“

Ale kdyžž Brouček pěkně prosil a maminka se také přimlouvala, a žže pak trochu zas zatopí, tak vstali, odbednili prkýnko, oddělali pomalounku mech, a tu to viděli: Byl večer a měsíček byl jako rybí oko. Užž se vššecko zelenalo, tam vzadu na kašštanech vykukovaly z pupenců listy a tam někde nahoře bylo slyššet skřivánka. „

„Vid횹, Broučku, ješště nic nekvete. A tamhle dole, vidíšš, to je pššenice. Ješště by se v ní ani vrána neschovala. To ješště dlouho nepokvete. A mrzne tam.“

Tu maminka tatínka vytrhla: „„Podívej se, tamhle u potoka pod tou olššičkou, jestlipak to nejsou tři chudobky?“ - A tatínek se tam podíval. „„Ach, ano, to jsou tři chudobky. A tam chudobky nikdy nerostly. To tam umřeli tři broučci. Snad se někde opozdili, letos udeřila zima brzy, oni tam zalezli a zmrzli.“

A Brouček se dal do pláče: „„Maminko, to je kmotřička a kmotříček a Berušška, oni se zachumelili, já jsem to povídal.“ -„ „I neplač, Broučku, to oni nejsou, chlácholil ho tatínek. „Berušščina chudobka by měla červený kraječek, a tady ty jsou celé bílé.“

A tak Brouček neplakal. „„Tatínku, to vššady vyroste chudobka, kde zemřel brouček?“ - „„Vššady, a kde umřela berušška, tam vyroste chudobka s červeným kraječkem.“ - „„A jakpak, kdyby ta žžluna byla kmotříčka sebžrala, také by tam vyrostla chudobka?“ - „„Také.“ - „„Kdepak?“ - „„Tam někde pod bukem v trávě“. -„„A tatínku, nechytne nás ta žžluna, ažž poletíme?“ -„ „I snad ne. Ona je v lese, a my do lesa nelítáme. Jen kdyžž musíme přes něj, a pak, jak se Pánu Bohu líbí.“

Brouček byl zatím v myššlenkách jižž za lesem. „„Tatínku, také poletíme do toho velikého, krásného domu s těmi velikými dveřmi, kam jste letěli oknem?“ - „„Kdyžž budešš pěkně poslouchat, také se tam někdy podíváme.“

Okno užž tatínek ani nezabednil, jen je pěkně mechem ucpal. Maminka zatopila a vařila polívčičku. Vařila a uvařila. Brouček přistavil ke stolu žžidle, přisedli a tatínek se modlil:

Ó nṚ milý Božže,
povstali jsme z ložže,
a pěkně tě prosíme,
dejž, ať se tě bojíme,
bojíme a posloucháme,
a přitom se rádi máme.

A jedli a pojedli, ale jít ven, na to nebylo ani pomyššlení. Jen se ješště jednou podívali okýnkem, ale jen troššku. Bylo přece ješště moc zima, a tak si honem zas lehli a povídali. A povídali, a kdyžž užž nic nevěděli, chtěla maminka, aby zas spali, a tatínek užž beztoho napolo spal.

(…)

Brouček držžel maminku za ruku a říkal si bim bam, až přitom usnul, bim bam.

A spali a spali a spali.