Recenze: Zbrusu Nový zákon je optimistický film o zlém Bohu

Někdy se do něčeho pustíte, ale nevíte, o co přesně jde. A než si to ujasníte, rozjede se to a vymkne se vám to z rukou. Tak jako Bohu, který (konečně uvěřte, zapřisáhlí ateisté) přece jen existuje a žije v jednom nenápadném paneláku v Bruselu. Volné asociace s EU, které možná začnou naskakovat, jsou nepodložené a nepatřičné (i když vlastně, proč zrovna v Bruselu?). Možná proto, že když z nudy začal tvořit svět, jako první zmáknul právě Brusel. Na to, jak mu to vyšlo, se můžete podívat od Štědrého dne v našich kinech.

Zbrusu Nový zákon (režie Jaco van Dormael, 2015)
Zdroj: Aerofilms

Hned na začátku je třeba říci, že Bůh je zlomyslný, potměšilý a panovačný chlapík, který buzeruje svoji ženu a desetiletou dceru Ea a dětinsky se raduje, když vám spadne na zem chleba namazanou stranou. Od svého počítače křivácky řídí svět a vymýšlí další zákony, které sužují lidstvo, takže telefon zazvoní vždy, sotva vlezete do vany, a vedlejší fronta je pokaždé rychlejší než ta, do které jste si právě stoupli. Vůbec se rád v pantoflích a županu dívá, jak lidé trpí, sem tam na ně sešle nějakou tu katastrofu a sem tam kapku iluzorního štěstí, aby v nich vzbudil falešnou naději, že je život lepší, než se zdá, nebo že ho mají dokonce ve svých rukou (což je vůbec to nejhorší, co si dokáže představit). A právě to se stalo!

Nenáviď bližního svého

Jeho syn JC alias „Káčko“ se moc nepovedl a už před nějakými dvěma tisíci lety zdrhnul z domova. Jenže, jak Bůh vypráví jednomu naivně věřícímu faráři (od kterého za to dostane vzápětí přes držku), daleko to nedotáhl, moc improvizoval a nechal se přibít k prknu jako sova. Po jeho smrti si se ženou (která nemá jméno, aby ještě více nemátla evangelia) pořídil dceru Ea, která se v tomhle jetém panelákovém bytě, který nemá žádný viditelný východ do tohoto světa, narodila. Je jí deset a pokládá despotického tátu, jenž ji občas brutálně zmydlí páskem, za hnusáka. A tak se rozhodla jednat a ublížit mu stejně, jako on ubližuje těm, které stvořil.

Začne tím, že pošle všem lidem z tátovy databáze informaci o datu jejich smrti, takže je Bůh přestane mít v hrsti a oni mají šanci udělat něco se zbytky svých životů. A pak už stačí jen zdrhnout z nevlídného domova, najít šest nových apoštolů a také někoho, kdo spolu s nimi napíše Zbrusu Nový zákon, který svět potřebuje jako prase drbání.

Belgický scenárista a režisér Jaco van Dormael (Pan Nikdo) je evidentně typ neortodoxně kreativního a kritického katolíka, jehož otázky typu „proč v tom Bůh nechal svého syna a proč místo něj lidi zachraňuje Batman“, dovedly k úvaze, zda si Hospodina příliš neidealizujeme? A natočil nekorektně surrealistickou, originální a zároveň výživně zábavnou kreaci Zbrusu Nový zákon, která boří staré mýty. Distributorem je navíc nasazena do kin jako provokující a nedotknutelná ironizující štědrovečerní premiéra, která leckoho potěší, ale také leckomu zvedne mandle.

Zbrusu Nový zákon (režie Jaco van Dormael, 2015)
Zdroj: Aerofilms

Řadou nápadů protkané vyprávění Dormael rozvrhl do dvou oddílů (Genesis a Exodus), které tvoří evangelia nových apoštolů, s nimiž se Ea setkala na ulici. Lehce za hranou není ani tak dívka s amputovanou rukou, ale spíše Catherine Deneuve, o které bych nikdy nepředpokládal, že ji uvidím v posteli s gorilím samcem. V zajímavě sestaveném castingu na sebe dále upozorňuje populární Benoît Poelvoorde, který v roli zákeřného Boha vyvolává vzdálené asociace na Thorntonova úchylného Santu. Božským zjevením je ale hlavně malá, kouzelná Ea Pili Groyneové, jež zkušeně hýbe dějem i emocemi, a kterou si nelze nezamilovat.

Malebně odporný film

Zbrusu Nový zákon není zlý film proti víře, ale spíše hravý opus o pozemském životě, se kterým je třeba něco udělat, aby byl lepší a hodný hodného Boha. Mixuje křehkou poetiku s hustou deziluzí, je kontroverzní, ale také zábavný, malebně odporný a překvapivě optimistický. Po tomhle filmu, který přináší úplně jiný typ magického realismu než Láska v Khon Kaen, se už nebudeme tolik spoléhat na to, že Ježíšek bude pořád nosit dárky, ale budeme si je od života raději brát sami. A na automatickou pračku se už nikdy nebudeme dívat jako dřív.