Zhmotněné dějiny: V Ďáblicích si oběti a vrazi podávají ruce

Spisovatel a publicista Miloš Doležal popisuje v nové sbírce básní Ezechiel v kopřivách osudy osob pohřbených na ďáblickém hřbitově, kde jsou v masových šachtových hrobech vedle sebe zahrabáni třeba nacisté a jejich oběti. Vrazi a oběti si pod zemí podávají ruce, říká Doležal, autor biografie Josefa Toufara Jako bychom dnes zemřít měli, který svým bádáním přispěl k tomu, že na hřbitově bylo objeveno tělo číhošťského faráře a mučedníka komunistického režimu. Také o tom mluvil s redaktorem ČT Petrem Vizinou. Podívejte se:

„Pro mě je Ďáblická louka metaforou nebo zhmotněním novodobých československých dějin,“ říká Miloš Doležal. „Jsou tam zahrabaní protinacističtí odbojáři z války, po válce zase nacističtí zločinci a vrahové českých vlastenců, v padesátých letech odpůrci komunistického režimu. Jsou to kondenzované československé dějiny.“ Doležal zdůrazňuje, že právě zahrabávání považuje za symbol novodobých československých dějin, protože odpůrci totalitních režimů byli zbaveni cti i po smrti: zahrabáni, spáleni, jejich popel roztroušen.

Páter Toufar s cirkusovým slonem

Příkladem může být nález těla faráře Josefa Toufara, jehož život Doležal zpracoval v oceňované knize Jako bychom dnes zemřít měli. „Josef Toufar byl zahrabán jako zvíře. Dokonce jeden z estébáků tvrdil, že ho zakopali spolu s chcíplým cirkusovým slonem, což mi přijde jako nejcyničtější a nejsurrealističtější obraz bolševické brutality.“

Na Ďáblickou louku byla vyvážena těla z nemocnic a piteven. Doležal popisuje, jak hroby vznikaly: „Začátkem každého týdne sem z pražských nemocnic pohřební služba svážela mrtvé, části těl po amputacích, děti zemřelé při porodech. Takto přivezli z Ústavu soudního lékařství i zohavené tělo Josefa Toufara. Pro mne to byla strašně silná chvíle. Někým se dlouhá léta zabýváte, koukáte mu pod prsty, znáte jeho kroky a jeho přemýšlení a najednou přijde chvíle, kdy se mu díváte do očí.“ (O nálezu Toufarova těla více čtěte zde.)

Ďáblice

Bez lebek Kubiš s Gabčíkem
s lebkou Gerik, Čurda
zaškrcen Felkl, Wiesmann, Frank
/konopné smyčky v archivu
v papírových obálkách/

Někde tam zahrabán
Mašín, Morávek a Balabán
/a také paní Mašínová…/

Oddělují je stěny šachet
tenké jak břečťan
který jim roste z páteří.

(ze sbírky Ezechiel v kopřivách)


Ale na Ďáblické louce neleží jen hrdinové a mučedníci. „V šachtě číslo sedm leží gestapáci z Kladna, kteří se podíleli na vyhlazení Lidic. A na jejich hrobech jsou desky československých protikomunistických odbojářů,“ ukazuje Doležal. „Hrdinové se zrádci si zde pod zemí mohou podávat ruce,“ dodává a dokazuje to na příkladu českých parašutistů, kteří spáchali slavný atentát na Reinharda Heydricha. Vedle nich je totiž pohřben jejich zrádce Karel Čurda. „Je to zvláštní paradox, jak se zde vrahové a oběti setkávají.“

Miloš Doležal / Ezechiel v Kopřivách
Zdroj: ČT24

Paradoxy Ďáblických šachtových hrobů Doležal zachycuje v básnické sbírce Ezechiel v kopřivách. Název odkazuje ke starozákonnímu proroku Ezechielovi a jeho fantastickému proroctví o oživlých kostech. „…nastal hluk, zachrastilo to a kosti se přibližovaly jedna ke druhé. Díval jsem se: pokryly se šlachami, obrostly masem a přetáhla se přes ně kůže,“ píše se v biblické knize Ezechiel. Pro Doležala je prorok především mystickým básníkem, jehož vidění údolí suchých kostí je protipohybem vůči zanikání, práchnivění, smrti.

Ďáblická louka

Organizace sdružující politické vězně vloni v prosinci vyzvaly českou vládu, aby hromadné pohřebiště v pražských Ďáblicích učinila národní kulturní památkou. Nachází se zde podle odhadů minimálně 2800 ostatků z toho zhruba 200 politických vězňů a dalších příslušníků druhého a třetího odboje. Hromadné hroby pocházejí z let 1943 až 1961. Podle vyšetřování ministerstva vnitra z roku 1968 a dokumentu z Archivu bezpečnostních složek jich je 70 a mají podobu šachet hlubokých až 2,5 metru. Rakve se do nich ukládaly do řady a pak na sebe do čtyř vrstev v celkovém počtu 40. Protože se podle organizací v mnoha případech v jedné rakvi nachází více ostatků, mohou jich být podle odhadů minimálně tři tisíce.


Kromě Ďáblické louky Ezechiel v kopřivách upomíná i na jiná polozapomenutá místa, třeba vesnici Dolní Kralovice nebo město Zahrádka. Ty byly zaplaveny vodou nádrže Švihov, známé coby Želivka. I Zahrádka je spojena s páterem Toufarem, který zde býval farářem předtím, než ho komunisté navzdory peticím a odporu obyvatel přeložili do Číhoště.

Něco jde proti smrtelnosti

Doležalova poezie spájí velkou dějinnou paměť s linkou paměti osobní a intimní. Sbírka zachycuje nejen příběhy postav z českých dějin, ale též Doležalových přátel, kteří zesnuli v minulých letech, nebo bolestné odcházení jeho maminky. Kniha končí zvláštní minisérií snů, ve kterých se mrtvá vrací jako živoucí nazpět. „Provázání světa za a světa tady je pro mne také takovým ezechielovským motivem toho, že se něco vrací, že jde něco proti zanikání a smrtelnosti. Možná právě poezie může být vzdorem proti smrtelnosti.“

Slavnostní uvedení básnické sbírky Miloše Doležala Ezechiel v kopřivách (vydal Atlantis) se koná ve středu 28. ledna (tedy na 65. výročí zatčení Josefa Toufara) o sedmé hodině večerní ve Velkém sále Novoměstské radnice na pražském Karlově náměstí.