Kdo nemá natrénováno na filmových festivalech, v artových a klubových kinech a diskusních fórech kavárenských intelektuálů, má jen malou šanci, že se tu chytí. Kdo chce absolvovat lekci thajského magického realismu, je tu sice správně, ale musí se připravit na to, že pocit tu válcuje logiku, smysly se prohýbají pod přívalem impulsů a ratio sténá v marné snaze tomu všemu stačit a porozumět. Taková je Láska z Khon Kaen, kterou režisér Strýčka Búnmího (vítězný film z Cannes) Apichatpong Weerasethakul nenabízí každému.
Recenze: Na Lásku z Khon Kaen je třeba mít oči otevřené. A to je problém
Lopatky stropních ventilátorů čeří horký a vlhký vzduch ve velkém pokoji malé thajské nemocnice v Khon Kaen, sousedící s porostem mangovníků a chlebovníků. Monotónní šelest lopatek prolíná klavírní soundtrack preludující jednoduché sólo a sotva slyšitelný dech vojáků spočívajících pod pokrývkami v jakémsi spánkovém polokómatu, střídaném jen přechodnými záchvěvy bdělosti.
Nehybná těla ve stavu těžkého bezvědomí, výmluvně ilustrující lehkost lidského bytí a křehkost lidského (ne)vědomí. Jejich magický rauš nedokáže prolomit lékařská věda ani terapie barevnými světly, protože jeho příčina je neuchopitelná a spirituálně ukotvená v nedosažitelném světě duchů mrtvých králů, kteří z bezvládných těl čerpají sílu pro své neviditelné války.
Láska z Khon Kaen
Čas od času pronikne do této odvrácené strany světa a duše dívka-médium, jež dokáže hovořit s duchy, kteří za tohle mohou. Ale hlavně je tu starší dobrovolnice Jen se „sloní nohou“ a vytrvalou péčí, jíž věnuje vojákovi Ittovi, za kterým nikdy nikdo nechodí a jenž ve chvílích omezené bdělosti prohlašuje, že chce odejít z armády a živit se pečením měsíčních koláčků. A možná to bude právě ona, která zahlédne Ittův sen a on na oplátku ten její.
Krása je uvnitř
Když k tomu přihodíte patologické olizování sloní nohy, kamenné skulptury na lavičce alternující s kostlivci, prezentaci krému s vůní spermatu, tvrzení, že krása je uvnitř (takže když ji neuvidíte, můžete klidně dál věřit, že tam někde stejně je) a řadu krásně natočených metafor, které mají jedinou nevýhodu, totiž že přesně nevíte, o čem jsou – máte zhruba představu, do čeho v případě tohoto letargicky snového spektáklu vlastně půjdete.
Láska z Khon Kaen
Metabolismus se ve spánku zpomaluje, což sice může přispět k dlouhověkosti, ale tady se promítá do plouživého, líného tempa filmové narace, která je programově o ničem, ale ve skutečnosti dává tomu typu diváků, kteří na takovéto filmy chodí, jemné impulsy ke hledání skrytých významových kontextů a rafinovaných paralel s reálnou skutečností.
Hlavně nic nevysvětlovat
Uznávaný thajský režisér Apichatpong Weerasethakul, jehož jméno je stejně komplikované jako struktura jeho filmů, k nimž se propracoval přes studium architektury a výtvarného umění, to svému divákovi nijak neulehčuje.
Evidentně chce, aby se probudil, očistně prohlédl a pochopil, ale jeho intelektuálně artový folklor, kde se vlastně nic moc neděje, může diváka také milosrdně uspat a místo léčivé očisty mu dělat (až fyzicky nepříjemnou) díru do hlavy. V intencích magického realismu totiž tenhle film nic nevysvětluje, ale pere to do vás s tím, že si to musíte už sami přebrat, vyrovnat se s tím a vysvětlit si to - nebo to, jako postavy z Khon Kaen, prostě jen mlčky akceptovat jako něco, o čem nemá cenu koumat ani diskutovat.
Láska z Khon Kaen je totiž protipól mainstreamu, film, který předpokládá nejen přítomnost víry (či spíš uvěření), ale také ochotu diváka si to poctivě odpracovat. Jinak prošumí kolem a zanechá jen matnou stopu dlouhých záběrů promyšleného vizuálu, dojem jakéhosi přímo nedeklarovaného protestu (čemuž odpovídá fakt, že v Thajsku má problémy s promítáním), nervózní pocit, že vám pořád něco zásadního uniká – a také přesvědčení, že Khon Kaen je dobré místo pro spánek i pro fantazii.