Od svých počátků na přelomu milénia se Přehlídka animovaného filmu (PAF) vyprofilovala do podoby setkávání jak domácích a světových tvůrců pohyblivého obrazu, tak samotné komunity návštěvníků. Letošní čtrnáctý ročník (3.–6. 12.) byl podnětný novým instalačním uchopením soutěžní sekce Jiné vize i doprovodným hudebním programem, který se postupně stal neoddělitelnou součástí PAFu.
PAF počtrnácté: Podoby audiovizuality a fata morga
Díky svým celoročním aktivitám, které zahrnují prezentace a projekce v různých částech světa (letos kromě jiného Spojené státy, Norsko či Island), již nelze vnímat Přehlídku animovaného filmu jen v kontextu jejích čtyř festivalových dní. Ty jsou tak spíše vyvrcholením, shrnutím a zároveň jakýmsi nastíněním další práce.
PAF se během nich v letošním roce kromě své soutěžní sekce věnoval i domácím snímkům ze šedesátých let (Divoká 60.), v sekci Animace animace se zase dotkl fenoménu live cinema a ukázal estetiku specifických krátkých filmů nyau. Prolínání animace a počítačových her zase mohli návštěvníci zhlédnout v rámci Aport animace.
Jiná vize jinak
V domácím kontextu je každoročně nejsledovanější částí festivalu jeho jediná soutěžní sekce Jiné vize. Na její podobu má zásadní vliv kurátorský výběr a preference osobností, kteří se o ní daný rok starají. Letos za podobou Jiných vizí stála filmová teoretička Lenka Střeláková, která se díky charakteru jednotlivých videí rozhodla instalovat díla finalistů individuálně (a přesunout je do přízemních prostor Konviktu).
Galerie Podkroví - místo Přehlídky animovaného filmu (PAF)
Návštěvníci tak kromě projekce v sále mohli sledovat videa finalistů na několika plátnech v důmyslném architektonickém řešení prostor Atria, v jednom případě prezentace vyžadovala i specifickou performanci se zapojením diváků. Součástí sekce byly i diskuzní kulaté stoly, během nichž se hledaly odpovědi na otázky po adekvátní a smysluplné archivaci uměleckých děl nebo míře kontroly, kterou autoři mají nad svými díly v prostředí internetu.
Fata morgana v Olomouci
V kurátorské selekci se představila desítka děl, které z různých pozic kritizují či reagují na problémy spjaté s moderními technologiemi a nepřehlednou současností, případně zobrazují podoby dystopické budoucnosti. Mezinárodní porota Hlavní cenu udělila Janku Rousovi, jehož Zvuk z pouště jako by se odehrával na pomezí mezi bděním a spánkem.
Divák sleduje v pětikanálové projekci několik protagonistů, kteří se před námi pohybují a promlouvají – kam však směřují nebo kým vůbec jsou, si můžeme jen domýšlet. Není tak nakonec to, co se před námi odehrává, pouhá fata morgana, o které mluví jedna z postav? Něco, co se nás dotýká, a přitom reálně neexistuje? Rous podobně jako v minulém roce vítězné Barbora Kleinhamplová s Kristýnou Bartošovou artikuluje téma autenticity jako něčeho nejistého a unikavého.
Hudba jako festival svého druhu
Jestliže Jiné vize každoročně slouží jako přehlídka domácí experimentální filmové tvorby, animace či videoartu, hudební program PAFu lze vnímat jako festival svého druhu, který v tuzemsku nemá mnoho paralel. Letos to platilo dvojnásob.
Zakončení 14. PAF
Texaský producent Lotic jde ve své tvorbě proti zavedeným hudebním standardům –výsledkem je svébytný umělecký tvar a jedinečný pohled na klubovou elektronickou hudbu. I další hosté čtrnáctého ročníku PAFu však patří k důležitým jménům buď domácí československé (Stanislav Abrahám, Jonáš Gruska), nebo světové scény (Blue Daisy, Takashi Makino, TCF, Vessel). Jejich vystoupení doplňovaly projekce, které sahaly od na místě vytvářených světelných her až přímo po autorské audiovizuální projekty.
Čtrnáctý ročník přehlídky tak znovu ukázal, že pohyblivý obraz má nepřeberné množství podob: notorická otázka „Co je to animace?“ zůstává stále stejně neuchopitelná a strhující.