Recenze: Muži sobě? Murakami koketuje s unikavými ženami

Murakamiho Muži, kteří nemají ženy jdou k podstatě zoufalství, které prožívají někteří muži ve vztazích s ženami, aniž by si to některé ženy byly schopny vůbec uvědomit. Jeho povídková kniha není ale jen záznamem mužského zoufalství, nýbrž i zprávou o stavu civilizace, v níž není citům dovoleno příliš. Neměli bychom navíc zapomínat, že tuto zprávu nám posílá autor, jehož původ není vůbec evropský - to ale vadí jen v té míře poslední.

Extáze, orgasmus a sny

Jeden z nejpopulárnějších japonských, ale řekněme si to rovnou, i světových autorů, totiž Huraki Murakami (*1949), vydal po deseti letech v Česku sbírku povídek, která je excelentní ukázkou brilantního psaní, v přímé tradici s těmi největšími skvosty evropské literatury. Čtou se tak, že se vám místy motá hlava, závrať přechází v extázi a orgasmus je tu kategorií ryze snovou. Alespoň, domnívám se, i při té nejintenzivnější četbě….

Původních šest povídek posílil český nakladatel sedmou, ryze „pražskou“ záležitostí, povídkou Zamilovaný Samsa. Je to rozhodnutí výborné, protože tím získává autor na dimenzi, jež mu právem patří: jeho kafkovská variace na proměnu brouka v Řehoře Samsu není jen nějakým módním a lacině efekním artiklem, ale velmi přesným záznamem čehosi, na co ve své sebestřednosti občas zapomínáme. Praha byla, a snad by i stále mohla být, místem, kde se proměňují, abych tak řekl…. nejen brouci.

Ukázka: Muži, kteří nemají ženy 113.19 KB

Otázka, nad níž jsem si lámal hlavu po celou dobu četby, ale zní: píše tu Murakami o mužích, nebo jen o sobě? Píše tu o ženách, nebo jen o své představě žen? Každý z mužů, který kdy miloval ženy, a nebylo jich málo, každý z těch mužů ví, že k pochopení jejich unikavosti musí mít k zapotřebí něco více než jen jeden jediný orgán. Zvláště, když některé ženy mají orgány, o nichž se mužům vůbec nezdá…. zvláště o tom mimořádném orgánu lži, jak je sděleno v povídce Nezávislý orgán.

V rytmu Beatles

Murakami, jeden z nejzápadnějších japonských autorů, je do té míry poučen o tom, co evropská civilizace prožila, že si může ve velkém stylu dovolit nazývat své povídky způsobem, jako kdyby žil sám v rytmu jedné z nejslavnějších skupin - Beatles. Považte jen, že první dvě hrají v replice na Drive my car a Yesterday, aniž by tím ani náznakem oslabovaly své vyznění. Přitom reálie nejsou evropské, natož postavy, a čtenář jistě ocení, že se dozví také občas něco o Japoncích, kteří žijí v ryze japonských městech s ryze japonskými jmény.

Má-li ale být zážitek autentický, nelze prožívat Murakamiho povídky zcela. On totiž velmi přesně ví, odkud vede kam jeho cesta, a míra tajemnosti, s jakou skládá svou kauzalitu, prostě někdy hraničí s literární provokací. Jak jinak si vysvětlit, že psychologie žen je tu redukována na minimum, že? Co každá z těch žen, jež jsou vystaveny míře malého i většího zájmu, o sobě vlastně říkají? Nic moc, řekl bych….

Literatura pro muže?

Závažná otázka nad četbou Murakamiho knihy o ženách je tudíž tato: píše Murakami jen pro muže? Víme přece, že muži mnoho nečtou, ale tohle by je mělo zajímat. Pokud připustíme, že píše, tak jako mnoho jiných autorů, v zásadě hodně o sobě – jakou roli tu nakonec přisuzuje mužům? Je to opravdu tak, jako v povídce Šeherezáda, že je žena pro muže jen nástrojem sebeukájení v zoufalé situaci? Přitom popis života samotné ženy autorovi neuniká, je mu ale toliko zdrojem odmítnutí, v němž žena ve své touze zachránit muže nechápe to podstatné z jeho výjimečně ohrožené situace. Myslí jen sama na sebe?

Je to nakonec muž, jenž ženu promýšlí, a to tím způsobem, že leckterá žena bude překvapena – pokud ovšem knihu dočte. Úhel Murakamiho pohledu, jenž tolik fandí inteligentním mužům, může člověku (muži) lichotit, pokud tu ale není jen onen lehce karikovaný Řehoř Samsa, jehož „boule“ na županu vypovídá o tom základním pudu, jež muže provází a stále jaksi zrazuje. Tohle je ale jen ryzí kamufláž, a to naprosto skvělá!

Jedinou výtku musím učinit vůči ledabylé redakci Milana Ohniska, pro kterého možná byl Murakami zdrojem zážitku, nikoliv ale ediční rigoróznosti. Excelentní edice Odeonu, již řídí Jindřich Jůzl, tím bohužel trochu ztrací na lesku. Věřme ale, že se to zlepší, pokud ovšem nakladatelství záleží i na náročnějším čtenáři, který Murakamiho prostě nemůže jen tak přejít beze slov. Stejně jako nemůže ženy nechat zcela uniknout….

Haruki Murakami: Muži, kteří nemají ženy. Vydalo nakladatelství Odeon, 2015. Přeložila Klára Macúchová.