Za každé kafe a cigárko jedna kapitola Marie Doležalové

„Jsme doopravdy strašně namyšlení. Učení textu považujeme za něco, co totiž může dělat úplně každý, když bude mít jenom trochu sebekázně.“ Jedno z mnoha hereckých přiznání, kterými Marie Doležalová zaplnila svůj blog Kafe a cigárko. Její upřímnost odhalující skutečný život těch, kteří stojí ve světle reflektorů, si získal velkou oblibu, a proto v nakladatelství Domino vychází jeho knižní podoba.

Video Studio ČT24
video

Život hereček v knize Kafe a cigárko

Doležalová je držitelkou Magnesie Litery a čerstvě i Křišťálové lupy. „Historky z hereckého podsvětí“ píše s nadsázkou a humorem. S upřímným vtipem strhává z herecké profese zdánlivý punc dokonalosti.

I když se osmadvacetiletá rodačka z Karviné dala na jinou profesi, psaní ji vždy bavilo. Úspěch blogu, který brala jen jako ventil, odreagování, ji dodnes překvapuje. Kolegům nevadí, co všechno o práci herce prozradí, ačkoliv na to autorka pořád čeká. „Vždy čekám, že mi přijdou vynadat,“ přiznala.

Šest desítek kapitol v nové knize zrcadlí jeden rok v jejím životě. Tedy texty, které na internetu uveřejňovala od loňského července. Publikace je vyšperkovaná fotkami i komiksovými obrazy.

O StarDance:

Nejlepší je, že se potkáváme celý týden zničený a rozcuchaný a s kruhama pod očima, a máme sežvaněný trička a sepraný elasťáky, ale pak si nás v sobotu navečer vezme do parády nabušenej tým maskérek a během dvou hodin jsme jako vystřižený z Velkýho Gatsbyho a jdeme s velkou načesanou hlavou a malou dušičkou dělat parádu a show před víc než milion diváků.“

O Ivanu Trojanovi:

„Moje posvátná úcta trvala den za dnem. Styděla jsem se ho i pozdravit. Na nic jsem se nezmohla ani šestý natáčecí den, kdy jsme spolu sami čekali půl hodiny v předsálí vesnické jídelny, než se nastaví kamery, a já mohla zavést jakýkoli nezávazný rozhovor, který bych si pamatovala navždy. Takhle můžu vnoučatům vyprávět jenom jak jsem půl hodiny koukala na linoleum, zatímco na vedlejší židli mlčel Ivan Trojan.“

O hubnutí:

„Samostatnou kapitolou jsou scény v kostýmu, který vlastně ani není kostým. Tedy mám na mysli plavky. To takhle scénárista přemýšlí, čím by ozvláštnil dialog. A napadne ho, že by třeba některá z postav, třeba dívka, mohla mít na sobě plavky. Vepíše do dialogu repliku „Máš přece plavky.“, takže veškeré budoucí snahy herečky, vykecat se z plavek jsou předem zabité.

Odevzdá scénář, je pochválen za originalitu, jeho práce tím skončila. A hereččina noční můra právě začala. Nebohou, do té chvíle psychicky vyrovnanou herečku, která si žila svůj obyčejný život s příšernou životosprávou, večeřela v jedenáct hodin po představení, a svačila to, co bylo zrovna v divadelním klubu, tedy buď chlebíček se šunkou, nebo s krabem, nebo sekanou na chlebu, čeká od teď několik měsíců odříkání, diety, ale také hádek s přítelem, které začínají větou „Dáš si na ten salát dresing?“ a končí zvoláním: „Protože ty mě vůbec neposloucháš a je ti jedno, že za tři měsíce točím v plavkách!!“