Zemřel Milan Jungmann – kritik, kterého režim poslal čistit výlohy

Praha - Ve věku devadesáti let včera zemřel významný literární kritik Milan Jungmann. Stál v čele několika literárních časopisů i Obce spisovatelů, byl držitelem řady vyznamenání. S jeho jménem se především pojí legendární éra Literárních novin v období pražského jara. Úmrtí doyena českého myšlení o literatuře dnes oznámila Libuše Ludvíková z Českého PEN klubu. Datum pohřbu bude oznámeno zřejmě v pondělí.

Milan Jungmann se narodil 18. ledna 1922 v Hořanech u Mostu v hornické rodině, otec byl sociální demokrat. Po záboru pohraničí maturoval na pražském gymnáziu. Pracoval pak jako knihovník, poslední rok války byl nasazen v ČKD.

Po roce 1945 studoval na Filozofické fakultě UK literaturu a estetiku. Od roku 1952 byl redaktorem časopisu Praha-Moskva a externím redaktorem české verze časopisu Nová doba, v letech 1954-1955 ředitelem Národní knihovny. Byl také členem předsednictva ústředního výboru Svazu československých spisovatelů.

Literárky, Jungmannův osud

V 60. letech vedl reformní literární časopisy Literární noviny, Literární listy a Listy. Právě z Literárního novin učinil v polovině 60. let kulturní týdeník s nebývale vysokým nákladem (120-130 tisíc výtisků) a se závažným společenským dopadem. Povedlo se mu vybudovat vynikající okruh spolupracovníků a přispěvatelů všech generací.

Význam Jungmannova odkazu spočívá v tom, že všechna zmíněná periodika představovala za jeho působení hlavní názorovou platformu, kde se v době pražského jara realizovala proti-režimní opozice z řad českých spisovatelů. Právě pod Jungmannovým vedením vydaly Literární listy v červnu 1968 slavný manifest Ludvíka Vaculíka Dva tisíce slov, v němž český fejetonista a spisovatel zdůraznil potřebu dalších reforem a uvolňování společenských poměrů.

Za politickou angažovanost literárních časopisů byl Jungmann v roce 1969 vyloučen z Komunistické strany Československa (vstoupil do ní v roce 1945). V letech 1969–1972 ještě vykonával svobodné povolání (jeho statě otisklo mj. Tigridovo exilové Svědectví), utužující normalizace mu ale nakonec zabránila publikovat. Až do svého odchodu do důchodu v roce 1982 musel slavný literární kritik pracovat jako čistič pražských výloh; tuto peripetii ve svém románu Nesnesitelná lehkost bytí zmínil i jeho někdejší spolupracovník Milan Kundera.

Ani tehdy však neupustil od literárních aktivit a redigoval samizdatový časopis Obsah. Sledoval hlavně novou českou prózu a za normalizace se jako jediný kritik soustavně věnoval všem třem proudům české literatury (oficiální, samizdatové a exilové), přičemž vůči nim uplatňoval jednotná kritéria. „Literární kritik obvykle píše na objednávku redakce. Milan Jungmann ale psal z vnitřní potřeby i v době, kdy neměl kdo u něj cokoliv objednávat,“ řekl o něm pedagog a literární vědec Antonín Jelínek.

  • Milan Jungmann autor: ČT24, zdroj: ČT24
  • Literární noviny autor: ČT24, zdroj: ČT24

Polistopadovým předsedou Obce spisovatelů

Po listopadové revoluci se Jungmann stal předsedou rady Obce spisovatelů a členem redakční rady Literárních novin. V roce 1989 obdržel Cenu Toma Stopparda, je také držitelem Ceny F. X. Šaldy za rok 1995 a Ceny Nadace Český literární fond.

Jungmann je autorem řady publikací - knižně vydal tituly Karel Nový (1960), Obléhání Tróje (1969), Cesty a rozcestí (1984), Průhledy do české prózy (1990), V obklíčení příběhů (1997). Překládal z ruštiny a publikoval v denících a časopisech (např. v A2). Své vzpomínky na působnost v Literárních novinách shrnul v knize Literárky – Můj osud.

Vydáno pod