Recenze: Ejzenštejn v Guanajuatu zažívá dny, které otřesou jím i divákem

Poté, co mu konzervativci zatrhli Hollywood, přijel Sergej Ejzenštejn v roce 1931 do Mexika. V odvážném aranžmá Petera Greenawaye, které místy intimně koketuje s artovým (a tudíž pro klasické multiplexy ještě skousnutelným) soft gay pornem, zažil Ejzenštejn v Guanajuatu ale víc, než čekal, a přišel o panictví i o boty, bez kterých se Rus jen těžko vrací domů. Do kin právě přichází filmový portrét, jaký není často k vidění.

Ejzenštejn se do Mexika vypravil sponzorovaný levicově orientovaným Uptonem Sinclairem, proslavený třemi filmy (Stávka, Křižník Potěmkin a Deset dní, které otřásly světem) a odhodlaný natočit tu další zázrak filmového umění, dokument Ať žije Mexiko!

Mexiko neznal, ale bylo mu sympatické, protože tu proběhla revoluce o pět let dříve nežli v Rusku, a poté, co se trochu rozkoukal, i proto, že tu ve sprše skutečně teče voda, tortilly a kuřecí burritos jsou lepší nežli hrachová polévka a slanina s nakládaným zelím, a také (a možná, že především) proto, že z pohledu elegantního místního průvodce Palomina cítil příslib, za jehož naplnění se tehdy v Rusku posílalo na Sibiř.

Přijel sem se sovětským pasem, omezeným návštěvnickým vízem, hercem Grigorijem Alexandrovem a kameramanem Eduardem Tissem (kteří s ním oba spolupracovali na jeho klíčových opusech) a zpočátku měl pocit, jakoby ho doprovázel i dotěrný bzukot nepřátelských ruských much, které kolem něj poletovaly snad již od jeho odjezdu z Moskvy.

A když si po prvním úspěšném sprchování, při kterém mu ochotně asistoval přidělený společník, vystudovaný antropolog a učitel srovnávacího náboženství Palomino Cañedo, ve sprše začne povídat se svým penisem, budete mít (oprávněný) pocit, že s ním, díky neodhadnutelnému Peteru Greenawayovi, ještě ledacos prožijete. Poděkovat je za to třeba i brilantnímu hereckému výkonu Elmera Bäcka, jenž se do téhle netriviální a choulostivé role odvážně ponořil a jehož režisér poté, co nenašel vhodný typ v Rusku, nakonec objevil ve Finsku.

Slova, významy i obrazy

Je zřejmé, že Greenaway toho o Ejzenštejnovi hodně ví, má toho spoustu načteno, nakoukáno a nastudováno a chce to (pokud možno všechno) do svého diváka za necelé dvě hodiny nabušit. A to i s přispěním svých artistických vychytávek, děleného filmového plátna, výtvarně aranžovaného vizuálu a promyšlené střihové dynamiky.

Jeho opus přetéká slovy, významy i obrazy, ale filmování, kvůli kterému sem přijel, si s Ejznštejnem v Guanajuatu moc neužijete. Jakoby na něj neměl čas ani náladu. Daleko častěji ho vidíme v bílém obleku (který někdy dostává pořádně zabrat) meditovat o mexickém, panteistickém katolicismu, malovat u kavárenského stolku pornografické obrázky a prohlížet si ošoupané bandity „camorristas“ a přemýšlet, kolik by za něj chtěli, kdyby ho unesli.

Jeho dni v Guanajuatu jsou naplněny vzpomínáním na dovádění s Majakovským, setkání s Buñuelem, Chaplinem a Josefem von Sternbergem, když točil s Marlene Dietrichovou Modrého anděla. A kdo ještě nemá dost, absolvuje přednášku o siestě nebo rozdílech v ruském a mexickém pojetí smrti (šupácký opilec v pomačkaném šedém obleku kontra střízlivý rozesmátý chlapík s rozzářenýma očima).

Sex a smrt

Greenway tak polarizuje svůj snímek do kontrapunktu sexu a smrti (Erós a Thanatos), neboť má od počátku v úmyslu strčit Sergeje Palominovi do náruče a nechat ho podlehnout citu, který definitivně posílá mexický projekt do kytek. Z intelektuálních úvah o penězích, smrti a moci je tak snímek snesen do postele, jež se stává dominantou Ejzenštejnovy mexické cesty, v níž tenhle geniální filmař zažívá dosud nepoznané.

Přiznávám, že s tímhle konceptem mám jisté problémy, které jdou ruku v ruce s pocitem, že právě tam mě chtěl mazaný Greenaway dostat. Jestliže tu Sergej prohlašuje, že přijel do Mexika, aby přišel do nebe a konečně má všechno, po čem toužil – za filmového diváka bych se to takhle jednoznačně říci neodvážil. Jen s jedním bych souhlasil, totiž že nebe je třeba (aby to tolik nebolelo) opouštět ve spěchu.