Recenze: Extempore po 40 letech není abiturientský večírek

Pražská kapela Extempore, původně folkové sdružení, oslavila minulý rok čtyřicet let od svého přestupu k rocku – z vyprodaných koncertů naštěstí vznikl záznam Extempore 40 let, který nyní vyšel na CD/DVD.

Jam session na parníku na závěr VI. Pražských jazzových dnů (1978)

Zdroj: Galén Autor: Jiří Kučera

Možná úvodem trochu historie – Extempore založil Jaroslav Neduha, veterán domácí folkové scény v roce 1972, po návratu z cest po západní Evropě. Již tehdy se ale nejednalo o typicky folkařskou partu, jistě i díky Neduhovým písním. Důležitým mezníkem ale byl rok 1974, kdy se Extempore elektrifikuje a po několika ucelených pořadech (např. Plesnivé embryo či Azbestový guláš) přichází v roce 1976 saxofonista a později i komponista Mikoláš Chadima a projev kapely se ještě více radikalizuje.

Vrcholem pak byl pořad Milá čtyř viselců, divoká férie z třicetileté války, již Extempore předvedlo v dubnu 1977 v Lucerně na Pražských jazzových dnech. Pamětníci vzpomínají na šokovaný sál, k čemuž jistě přispělo i scénické dotvoření libreta herci souboru Paskvil.

Pak se ale začaly hudební představy Neduhy a Chadimy natolik rozcházet, že došlo k jejich rozchodu a Chadima pokračoval coby kapelník. A začal skutečně zostra, hned první program se stal legendárním. Velkoměsto I a později i jeho pokračování totiž hovořilo současným jazykem, Chadimovi i jeho spoluhráčům se podařilo ústrojně zapracovat podněty britské nové vlny, jeho texty pak značně syrově, leč o to autentičtěji odrážely tehdejší realitu. Ne náhodou nazval pokračování Sny obyvatele velkoměsta.

A tím se dostáváme do současnosti, na zmíněných koncertech totiž vystupovalo jak původní, „neduhovské“ Extempore, hrající Milou čtyř viselců, tak jeho „chadimovský“ nástupce se Sny obyvatele velkoměsta. Vzhledem k tomu, že již v 70. letech vznikly z obou pořadů živé nahrávky, které jsou dnes k disposici na CD, nabízí se zajímavé srovnání, zajímavější o to víc, že v obou kapelách dnes hráli jak původní, tak noví členové.

Stále aktuální

První, co si uvědomíme, je – celkem pochopitelně – daleko kvalitnější zvuk i hráčské provedení. Druhé, již ne tak samozřejmé, o to však důležitější, je zjištění, že ani jeden z pořadů nezestárl, a zvláště Chadimovy skladby i texty neztratily nic na své aktuálnosti. A co je též potěšující, ani u jednoho pořadu nemá pamětník pocit, že se octl na večírku abiturientů po x letech, večírku, na kterém vlastně nemá co pohledávat.

Přestože bylo řečeno, že Neduhova mutace byla původně folková, nečekejme u Milé, byť plně elektrifikované, nějakou přílišnou měkkost – vedle folkrockových kusů totiž dojde i na tvrdší čísla, jako třeba Do všech divých koutů či S vámi světem křížem krážem. A stejně jako u původní verze, i na loňské nahrávce, pořízené v pražské Akropoli alternují muzikanti v rolích příběhu o putování vojenských zběhů a markytánek krajem, přes veselení až k tragickému vyvrcholení.

Díky tomu, že album obsahuje jak CD, tak DVD, se můžeme bavit naivisticky pojatým scénickým dotvořením, kdy vůbec nevadí, když herci v zápalu hry spadne paruka... A ještě jedno je třeba poznamenat: byť je Jaroslavu Neduhovi téměř sedmdesát, na jeho výkonu to není vůbec poznat.

Podruhé do stejné, ještě lepší řeky

Čas se nepodepsal ani na vystoupení Chadimova Extempore, jež ovšem na rozdíl od Neduhova nenabízí na albu pořad celý. I tak je ale obraz normalizační Prahy živý ažaž – od úvodní Ne („Nelze, nesvár, nedbat, nedost, někde, nechval...“) přes trpce sociální pohled na bídu důchodců v nezvyklém reggae Boty vzala až třeba k makabróznímu valčíčku o pohřbu Ho vezou.

Extempore s programem Ebonitový samotář v Karlínské besedě (1977)

Zdroj: Galén

Za zmínku jistě stojí temné Závody ve skocích z Nuselského mostu, kdy výrazná basová figura ještě umocňuje černěhumorný text či valivý punkový Libouchec, inspirovaný tažením severočeské StB proti Extempore – zde jen škoda, že bicí přehlušují zajímavou kytaru. Jen snad jediné: protože si Chadimovy tvorby vážím a cením ji, obešel bych se bez současného přílepku k písni V obchodě OZ, agitky Chtějí nás nasrat, jež jakoby vystoupila z nějakého referendovského blogu, v lepším případě.

Sliboval jsem srovnání historických a současných nahrávek – takže, naštěstí se nejedná o pouhé přehrání starého materiálu, naopak, obě extemporovské mutace jej posouvají dál. A máme-li si pomoci Herakleitovým výrokem o řece, pak tedy výroční album Extempore prokazuje, že voda v původním řečišti je zcela jiná, svěží a čerstvá.