Recenze: Umění Marianne Faithfullové je protažené bahnem a bolestí

Britská zpěvačka a herečka Marianne Faithfullová, která vystoupila 29. října v Praze, prokázala, že je navzdory věku stále vynikající. A vynikající byl i koncert.

Mohli bychom zmiňovat rčení o zrání jako víno, stejně by to ale nepostihlo dojem, jaký zpěvačka před vyprodaným sálem Divadla Archa zanechala. Samozřejmě, měla výhodu v prvotřídním repertoáru, který se jí za padesátiletou hudební dráhu nashromáždil, to by ale nestačilo.

A nestačil by ani její, jako smirkovým papírem rozdrásnělý hlas, který by jí mohl závidět i Tom Waits. A nestačila by ani výtečná kapela, která, byť hrála v základním triu, tak díky tomu, že basista střídal i kytaru a klávesy, za nimiž zaskakoval i bubeník, dokázala znít nejen náležitě komorně, ale také podpořit některé písně krásně bohatým a plným zvukem.

Tohle vše, především ale samotná osobnost Marianne Faithfullové, dámy, jež má za sebou život plný vrcholů i propadů, vše ovšem dokázala vyjádřit právě svými písněmi, přesvědčivost každého slova, které vyslovila či zazpívala, to vše složilo onen dojem jedinečnosti, důvěrnosti a blízkosti, dojem z navštívení skutečného umění – byť je někdy náležitě protáhnuté bahnem a bolestí.

Celý večer začal titulní písní z nejnovějšího, vynikajícího loňského alba Give My Love to London, ironickým vyrovnáním se s městem, jež jí tolik ublížilo. A již v tuto chvíli bylo cítit, co Archu čeká. I v druhé, pomalejší písni The Station, jež pochází z minulého alba Horses and High Heels Marianne Faithfullová předvedla, jak dokáže do každičkého slabiky, každičkého tónu dostat skutečně vše.

Další píseň Vagabond Ways (ze stejnojmenného alba z roku 1999) uvedla slovy o praxi, podle níž byly až do roku 1972 ve Švédsku ženy, jež měly problémy s alkoholem, drogami či jinak nezapadaly, podrobovány sterilizaci – a tomuto úvodu odpovídalo i podání celé písně, plné naštvanosti. Té byla plná i píseň Broken English, jež vznikla v roce 1979, v době, kdy svou nespokojenost se společností obrátila proti sobě – dramatická verze byla hnána vpřed razantními bicími, téměř jako tympány, a ostrými akordy kytary.

V rozhovoru pro Lidové noviny slibovala Marie Faithfullová i písně starší, nemohlo tedy nedojít na její nejstarší As Tears Go By, kterou pro ni v roce 1964 napsali Mick Jagger s Keithem Richardsem. A text jakoby s lety získal na autentičnosti, k níž jistě přispělo i lehce odlišné pojetí. Stejně jako v případě Dylanovy It's All Over Now, Baby Blue, jež zazněla v pomalejší verzi a již jakoby Dylan napsal přímo pro ni, a to nejen díky slovům „dálnice je pro hazardéry, tak se svými hříchy nakládej líp“.

Zazněla i jímavá Deep Water z posledního alba, již napsala zpěvačka jako modlitbu, jako kouzlo před třemi lety, když byl muž jejího srdce těžce nemocen. „A zabralo to!“ sdělila nadšenému publiku. Z temné melodiky i odevzdaného textu plného osudovosti bylo přitom cítit, že druhým spoluautorem byl Nick Cave.

Marianne Faithfullová při koncertě v Divadle Archa (2015)

Zdroj: ČTK
Autor: Michal Okla

Když se po dalších výtečných písničkách chtěla Marianne Faithfullová rozloučit, nechtěli ji fanoušci pustit. Přidala tedy smutnou Who Will Take Your Dreams Away. A pak už byl, bohužel, definitivní konec koncertu, jakých nebývá moc.