Recenze: Dvojí domov jako zemitá oslava rodinného stolu

Experimentální prostor NoD Roxy uvádí novou inscenaci Dvojí domov podle spisovatele Jana Čepa a jevištních nápadů osvědčeného tvůrčího týmu Jan Nebeský, David Prachař a Lucie Trmíková. Slovo zde zaujímá čelné místo, doprovázejí ho živé obrazy, živá hudba a malování velkoformátového plátna v přímém přenosu.

Dvojí domov, 2015, NoD, Režie: Jan Nebeský

Zdroj: NoD Roxy

Scéna je vybavena mikrofony, stolem, židlemi, piánem se dvěma páry holínek, balíky sena a plátnem na zadní stěně. Bílá plocha se během hraní proměňuje, výtvarník Igor Korpaczewski zachycuje atmosféru duality pohlaví i přírody. K akční malbě využívá mycí houby, spreje a velké štětce. Nebarevné kostýmování hry zahrnuje jen černé a bílé oblečení. Excentrický skladatel Martin Dohnal doprovází klavírní prstoklad celým tělem. Jednou z hlavních rekvizit aktérů jsou horké brambory na loupačku.

„Teprve svými ztrátami se stáváme bohatí,“ recituje David Prachař. Lucie Trmíková mu spontánně káže spolu s bramborovou hmotou. Dobrý kontrast. Nebeského režie střídá vyprávění, herecké zpívání a prolínání motivů různých epizod.

Bohatost Čepova jazyka až fyzicky dotváří performaci a pokouší chytlavější diváky: „Ňadra pukala neznámou vděčností plnou odevzdání.“ Alois Švehlík vystačí se svým charismatickým hlasem a občasným přesunem od stolu ke klavíru a zpět. Dvojice jeho kolegů více skotačí, osobně bych odstrojila místy nepřirozenou pohybovou složku ve prospěch textu.

Svoboda slova v exilu duše

Slovo se svobodně pohybuje industriálním prostorem a kromě pianisty ho podporuje i podbarvení zvukové nahrávky. Milostná scéna muže a ženy, stojících proti sobě přes celý horizont jeviště, má sílu. Opakování sentencí vede partnery k osobitému prorůstání, vesnická koketa Jiřina probudí v Andrejovi křik vášně. Další působivé místo se týká „domu, ve kterém umřeš.“ Vybavují se mi texty Věry Linhartové (Dům daleko) a spojuji je s Čepovými. „Hledat i nenacházet, být doma a nebýt doma.“ Autor pojmenovává exil vlastní duše, dvojdomí, rozervanost.

Mému diváckému soustředění by zcela stačili ti tři herci na oproštěné nasvícené ploše, bez dalších tónů a plánů choreografie. Zatímco se obraz na stěně stává celistvým, linie těl na něm přítomných osob se mění v méně znatelné. Druhý domov je intenzivní svět skrytý uvnitř.

Chce se mi běžet přes pustá a neznámá pole, jako duchovně zaměřenému spisovateli, esejistovi, překladateli a českému emigrantovi ve Francii Janu Čepovi (1902 až 1974). Můžete běžet také, znovu v úterý 27. října.