Recenze: Kurýr: Restart je další „bessonovka", bez které by svět nezchudl

Pro ty, kteří potřebují diskrétně a bezpečně doručit zásilku, kterou nechtějí svěřit poště, budou lidi jako on vždycky zapotřebí. Sejmou každého, kdo by jim v tom chtěl zabránit, ujedou každému, kdo by se chtěl pověsit do háku, nikdy se na nic neptají a nepodívají se, co je v balíku. Dříve makal jen za prachy, ale teď jezdí pro šlápoty v blonďatých parukách a začíná být stejně naštvaný a pomstychtivý jako ony. Slušnou akcí a očekávanou demencí tenhle recyklovaný opus do profláknuté série Kurýrů zapadá, ale nikam ji neposouvá.

Kurýr: Restart, 2015, Režie: Camille Delamarre

Zdroj: Bioscop

Poprvé se Kurýr přiřítil na filmové plátno někdy před třinácti lety za volantem černého BMW 735i, ale už od dvojky přesedlal na Audinu A8. A teď ho uvidíme hoblovat pneumatiky v tom nejluxusnějším, co značka nabízí, pět metrů dlouhém a dvě tuny vážícím dělu S8. Je jasné, že Kurýr nemůže jezdit ve Velorexu, ale také je jasné, že za volantem nemůže sedět žádný nanicovatý ňouma.

A to je v tomto případě problém, protože Frank se tradičně dementním dějem sice řítí ve stejné značce, ale s obličejem britského herce Eda Skreina, který místo nadějného očekávání vyvolává spíš nostalgickou vzpomínku na Jasona Stathama, který už do toho počtvrté nešel. Asi chtěl kompenzovat stále horší scénář podstatným zvýšením honoráře, na což skrblík Luc Besson (který v béčkovém formátu neutratí víc, než musí) odmítl kývnout.

Restart používá vyzkoušené schéma. Tady se v zásadě nic nemění. Jenomže vyměnit ikonického drsoně Jasona Stathama za Eda Skreina, který si sem odskočil ze seriálu Hra o trůny, je skoro takové, jako byste v S8 chtěli vyměnit volič automatického řazení Tiptronic za monstrózní šaltpáku z Trabanta. Není to sice tak parodické fiasko jako předvádí Hitman, ale rozhodně to nefunguje tak jako dřív.

Spíše rekviem nežli restart

Tenhle kšeft, ke kterému ho ukecaly čtyři prostitutky, které to chtějí vrátit svým ruským p(r)asákům, neměl Frank brát. Ale kvůli nim mu ruská mafie unesla tátu, a tak jim musejí dát společně do držky. Tento triviální dějový půdorys zapojuje do hry holky, kterým to sluší i v neoprenu, čímž kompenzují to, že neumí hrát a spíš než na plac patří k barové, taneční tyči.

Snaživě toporný Ed Skrein je lepší za volantem než v příliš nacvičených rvačkách, ale úplně nejhorší je, když promluví a řeší v posteli s vděčnou šlapkou její život. Scénář generuje superblbé dialogy typu „Ještě můžeš jít od toho, protože on tě zabije,“ nebo: „Nelpím na životě, smrti se nebojím.“ Vizuál adoruje poslední model Audiny, záporáci jsou jelimani, které obere každá pouliční šlapka a navzdory tomu, že to vypadá na prequel (začínáme na francouzské Riviéře v roce 1995), je to spíš maskovaná čtyřka, která chce vzbudit dojem, že se jedná o (staro)novou sérii.

Je to sice slaboduché, ale mohlo to být i horší, říkám si a vzápětí se děsím toho, že mě něco takového mohlo vůbec napadnout. Jenomže režisér Camille Delamarre (stříhal trojku) je přece jen menší hrobař žánru nežli předchozí Olivier Megaton, jeho slepenec čestně nepředstírá, že je něco víc než akční výplach. Poslední Kurýr nedokáže akcelerovat tak jako starý dobrý Řidič, Drive nebo Rychle a zběsile, spíš ukazuje, jak hluboko lze v akčním žánru klesnout. Jako by si Luc Besson po vstupní trilogii jako scenárista a producent pečlivě hlídal, aby tenhle brainwashing byl stejně pitomý a akčně přebouchnutý jako ty předchozí. Řekl bych, že to první se mu povedlo ještě o něco víc.