Artovka Slepá ztrácí orientaci a objevuje jiné vnímání

„Ve svých snech pořád vidím. Probudím se a po pár vteřinách si vzpomenu, že nevidím.“ Prázdnota a temno, naplněné chaotickou mapou zvuků a téměř neznatelnými obrysy předmětů, jejichž hrany na ni nepřátelsky útočí. A také imaginární svět asociací, představ a snů, které doluje ze své paměti, aby dodala slepé nicotě iluzorní, trojrozměrnou dimenzi. Do tmy se Slepá propadá v českých kinech od 4. června.

Ingrid nečekaně oslepla a snaží se s tím nějak vyrovnat. Přítmím, v němž je odsouzena žít, ji provázejí asociace a vzpomínky, do kterých projektuje svůj předchozí život, a zároveň do něho vstupují i fiktivní postavy, vymodelované její fantazií. Tyhle figury mají své vlastní, bizarní příběhy a migrují jejím vyprávěním, jakoby si s nimi jen roztržitě pohrávala, jakoby hledala tu část sebe, která je i jejich součástí. Jakoby se tím snažila rekonstruovat ve své představivosti obraz svého předchozího života. Ale vytváří vlastně jeho novou, alternativní verzi, v níž se zrcadlí její současné nejistoty, obavy, touha po lásce a konejšivém ujištění, že se jí při milování její manžel Morten dívá do tváře.

Sledujeme ji, jak nám vypráví svoji verzi svého současného života, jež se rozpadá do relativně autonomního příběhu pornofila a voyeura Einara, který střídavě vyhledává speciality na pornografických portálech a střídavě sleduje příběh svobodné matky Elin, odehrávající se částečně v okně protějšího domu - a také je tu story Mortena, který to s Elin táhne, možná proto, že si to chce konečně rozdat s někým, kdo nemá problémy, ale to mu v tomhle případě zrovna moc nevyšlo.

Všichni jsou vlastně tak nějak sami, jenomže pak se jejich samotářské osudy protknou a prolnou s tím jejím, a vy s údivem či nevolí (jak kdo) zjistíte, že jste se stali nevědomky účastníky bizarní hry na alternativní světy reálu, fikce, zraněné představivosti a postižením zjitřené fantazie. A čím dál více ztrácíte jistotu, v kterém že se zrovna teď nacházíte. Je to dezorientující, vzrušující, iritující, orginální – prostě artové.

Svět nepřestal existovat, jenom jí zmizel z očí, takže už ho nemůže vidět a musí se naučit vnímat ho jinak. Tahle hodně osobní sonda do pocitů slepé ženy vám dá zabrat, a jestli se nesoustředíte a nevyrazíte jí (alespoň trochu) naproti, semele vás skrze střihové veletoče, které s vámi budou pohazovat tak dlouho a vytrvale, že se nakonec v tomhle (ne)logickém (ne)ději ztratíte.

Ale možná, že právě o tenhle pocit šlo etablovanému norskému scenáristovi Eskilu Vogtovi (jenž dosud scenáristicky spolupracoval hlavně s režisérem Joachimem Trierem). O to, dostat vás do nejisté pozice nevidomé, abyste s ní dokázali sdílet její nejistoty, samotu, ztracenost a také chuť něco s tím udělat. Pro svůj režijní debut si vybral téma stejně originální jako netriviální, nejednoznačné a obtížně uchopitelné. Slepé tleskalo festivalové publikum na Sundance i v Berlíně, budou ji hrát hlavně v artkinech a filmových klubech a lebedit si na ní bude vyhraněné publikum, milující alternativní a lehce experimentální tvorbu, která se žene zcela jinými řečišti nežli standardní mainstream.

Ne o ději, ale o prožívání

Kreativní Vogt tu se svým kameramanem Thimiosem Bakatakisem nabízí propracovaný vizuál a představuje nevelký herecký tým, v němž jednoznačně dominuje Ellen Dorrit Petersenová a Henrik Rafaelsen. Titulní figuře (ani svým divákům) nedává v sofistikovaném scénáři žádnou pomocnou slepeckou hůl a nechává všechny, co do toho jdou, ztrácet se a znovu nalézat ve vícevrstevné a zároveň seversky strohé naraci.

To může být pro někoho intelektuálně zajímavé, zatímco pro jiného provokující, chaotické, zmateční a navozující otázku, zdali si z nás náhodou nedělá legraci (což bych vzhledem k tématu vyloučil), nebo jen přesně neví, jak si s takto založeným projektem poradit (což je pravděpodobnější). Tuhle artovou masturbaci, kombinovanou s kouzlem představivosti, ovšem do distribuce posunula volba padesáti filmových labužníků, kteří ji v duchu hesla „od diváků pro diváky“ vybrali pro Aerofilms v rámci evropského ročníku Scope50. A to je zcela nepochybně signál, který nelze přehlédnout.

Ambiciózní Slepá, která není primárně o ději a obsahu, ale o prožívání a o formě, bude zřejmě polarizovat své publikum na souznící příznivce a kritické skeptiky. To, co se jí rozhodně nedá upřít je smysl pro odlehčující nadhled, slušné, filmové řemeslo, snaha o původnost, nastolení atmosféry a úsilí vypovídat o něčem osobním, podstatném, citlivém a křehkém. Takže toho rozhodně není zas tak málo, nemyslíte?