Mariina závěť – matka Ježíše Krista odkazuje smutek

Jako pramen čisté vody. Útlá novela Mariina závěť (The Testament of Mary), poslední u nás zatím přeložená kniha irského spisovatele Colma Tóibína (*1955), se významným způsobem liší od jeho předchozích titulů. Nejen úhlem pohledu, ale především silou výpovědi, jež může být pro některé až nesnesitelná. Pro jiné naopak třeba úvodem k tématu.
Zdroj: ČTK/SCANPIX SWEDEN Autor: Dan Hansson

Dosud jsme v češtině znali Tóibínovy rozsáhlé, psychologicky velmi propracované románové fresky (Brooklyn, 2010; Mistr, 2013), přeložené velmi důkladně Danielou Theinovou. Mariina závěť, osobní zpověď – jež není vyprávěná nikým jiným než matkou Ježíše Krista – je zcela něčím jiným: jedná se o naprosto strhující a mimořádně emotivní dílo, od něhož se nelze odtrhnout, dokud jej nedočtete. Překladu, jehož se tentokrát ujal Richard Podaný, nelze nic vytknout.

Původně divadelní monolog, připravovaný pro Dublinský divadelní festival, byl dokonce představen na Broadwayi v hlavní roli s vynikající herečkou Fionou Shawovou. Hra získala tři nominace na ceny Tony pro nejlepší hru roku 2013. Novela samotná byla téhož roku v užším výběru na prestižní Man Bookerovu cenu.

Žena, co nic nechápe

Co je na této knize tak mimořádného? Vedle zmíněné emotivnosti – Tóibín vypráví bez velkých zámlk, valí se na vás doslova jako vodní kaskáda – se nelze zbavit obdivu nad způsobem, jaké situace autor volí pro vykreslení příběhu, notoricky známých posledních dní Ježíše, ústřední postavy křesťanství. Úhel pohledu činí z Marie ženu, jež trpí. A především ženu, jež ztratila syna. V zásadě nic víc.

Revoluční na této novele – při vědomí, jaký kult v katolicismu Pannu Marii provází - zůstává zejména matčin smutek; sestupující do hlubin, kde ovšem není víry, nýbrž pouze zoufalství beznaděje. Setkáváme se s Marií, již od první stránky vyprávění, jako s ženou, kterou všichni obtěžují. Chce být sama ve svém bolu, není to ale možné. Její syn se stal Vykupitelem.

UKÁZKA: Mariina závěť 1.57 MB

Křesťané, kteří navštěvují její dům, nejsou právě příjemní lidé. Nechápou, že ona s nimi nesdílí tu „radostnou zvěst“, neboť pro ni prostě radostná není. Marie se obloukem vrací k popisu několika zázraků (chození po vodě, uzdravování nemocných), jež vrcholí v polovině novely zmrtvýchvstáním Lazara. Marie, jež tento zázrak popisuje jako svého druhu podivný úkaz – má strach, tuší, že má přijít ještě něco mnohem horšího, co ji uvrhne do zoufalství -, nechce rozumět snaze „změnit svět“ a tváří v tvář smrti couvá.

Obrazy, přízraky a sny

Spisovatel v rozhovoru pro National Public Radio (NPR) popisuje, že inspiraci k tomuto vyprávění nalezl v Itálii při pohledu na dvě zobrazení Panny Marie. V Benátkách pro sebe objevil dva obrazy: Tizianovo Nanebevzetí Panny Marie (1516-1518) a Tintorettovo Ukřižování (1565). „Byl jsem naprosto ohromen rozdílností obou obrazů,“ řekl. „Jeden čistý, na němž vede cesta k nebesům, a druhý nečistý, chaotický, krutý, divný a nezapomenutelný.“

Je zřejmé, že irský spisovatel, pocházející ze země, v níž katolická víra hraje klíčovou roli, netoužil po „čistém zobrazení“. Ti, kteří obklopují Marii, se podobají spiklencům, ne-li přímo fanatikům. Působí jako zjevené přízraky ze světa, v němž už ani smrt nebude taková jako předtím. Marie nedokáže občas rozlišit, zda někteří křesťané nepracují třeba pro Římany (například evangelista Marek) – ne každý to má zobrazeno ve tváři.

Mariina závěť
Zdroj: Vydavatelství Mladá fronta

Vrcholnou scénou je samozřejmě Ježíšovo ukřižování samotné, zobrazené jako krutý a nelidský akt pomsty. Autor zvolil kontrast mezi obecně zavedenou představou o útěšné roli Panny Marie a „skutečností“, v níž se pieta a omývaní Ježíšova těla odehrávají Marii pouze ve snu. Ona sama utíká, dokonce se svým společníkem i krade, aby unikla od tohoto výjevu, jenž pro ni znamená osobní neštěstí a zkázu, co nejdále.

Zpověď za zpovědí

Tóibínova novela Mariina závěť by mohla být pro zvídavé čtenáře dobrým úvodem do křesťanství: je podána citlivě, pečlivě a s velkým pochopením pro osud samotné ženy. Je zároveň literárním skvostem, jemnou sondou do myšlení, jež neztrácí na intenzitě a pronikavosti. Irského spisovatele navíc českému čtenáři přivádí stezkami, po nichž se vyplatí kráčet – nejen ve snech.

Nelze se ovšem ubránit dojmu, že za zpovědí je ještě jedna zpověď, a to přímo autorská. Tam, kde je Marie smutná, cítíme zároveň jakousi vnitřní vzpouru, hněv autora. Erupce prochází textem jako latentní hřmění odněkud z hlubiny duše.

Colm Tóibín: Mariina závěť (The Testament of Mary). Přeložil Richard Podaný. Vydalo nakladatelství Mladá fronta, Praha 2015.