Jimmyho tančírna znovu otevírá a Ken Loach znovu agituje

Klub „antikrista“ Jimmyho Graltona je možná jediné bezpečné místo uprostřed nevlídných leitrimských mokřin, kde je možné myslet, mluvit, učit se, poslouchat, smát se a tančit. Kde se jejich obyvatelé mohou alespoň na chvíli chovat jako svobodné, lidské bytosti. Zdánlivě to není mnoho, ale je to to jediné, co (kromě neradostných životních vyhlídek) mají. A proto si to nechtějí nechat vzít! Nemohou si to nechat vzít, protože potom by jim už nic nezbylo.

Irsko, hrabství Leitrim, vesnice Effringh, rok 1932. Zhruba jedenáct let od doby, kdy si Irové vybojovali nezávislost na britském impériu, a deset let od občanské války mezi těmi, kteří přijali smlouvu s Brity, a těmi, co se postavili proti ní. Po deseti letech přichází se změnou vlády možná i klidnější budoucnost a s ní se na „místo činu“ z New Yorku vrací domů i Jimmy. Do téhle leitrimské bažiny, kde se narodil a kde mají všichni mokré nohy a zadek. Jenomže on jim k tomu dal něco, co z nich dostává to nejlepší, o čem do té doby vůbec netušili, že v nich někde je: Pearse–Connolly Hall alias Jimmyho tančírnu.

Tenhle klub naděje, postavený dobrovolníky, byl od začátku trnem v oku místních papalášů a církve. Byly tu organizovány kurzy literatury, výtvarné výchovy, zpěvu nebo třeba truhlařiny, trénoval se box a gymnastika a pořádaly se nejlepší tancovačky v širokém okolí. Jenomže představitel místní farnosti, otec Sheridan, nehodlal připustit, aby se tu matka církev dělila o vliv s nějakým komunistickým ateistou, který vyvolává v poklidném společenství sociální konflikty a jemuž lidé budou naslouchat stejně (nebo dokonce více) nežli jemu.

Když ho přišli zatknout, zdrhnul jim, rozloučil se se svojí Oonagh, která nenašla odvahu ho následovat, protože si nebyla jistá, že by s ním dokázala sdílet všechny jeho další bitvy, a odjel do New Yorku. Teď se po deseti letech vrací, a záhy bude muset odpovědět na otázku, která visí ve vzduchu, rozděluje místní komunitu a zní: „Otevřeš znovu svůj klub, Jimmy?“ Odpověď rozhodne o tom, zdali nastal konec legendy, nebo je zaděláno na další pokračování.

Buď Kristus, nebo klub Jimmyho Graltona

Tohle je základní, dramatické dilema, na němž téměř osmdesátiletý režisér artových „socek“, držitel Zlatého glóbu z Karlových Varů Ken Loach rýsuje další portrét autoritativní a nespravedlivě fungující společnosti. Přizval si k tomu vyzkoušeného scenáristu Paula Lavertyho (Andělský podíl, Route Irish, Sladkých šestnáct let), který napsal scénář, v němž se mixuje touha po svobodě a spravedlnosti s ideologií a tradiční irská lidovka s americkým jazzem. Jeho přehledný půdorys se opírá o dva jednoznačně definované nepřátelské tábory, jasně deklarovanou pozici dobra a zla, retro sekvence konfrontované s reálem a konzistentní postoj Kena Loache, jenž nikdy neskrýval svoji světonázorovou orientaci.

Klíčovými, kontrastními figurami je tu Jimmy Gralton a farář Sheridan, kteří k sobě paradoxně nemají tak daleko, jak se na první pohled zdá. Jimmy totiž svým způsobem věří ve svého bližního, druhého člověka, s nímž je dobré se setkávat i střetávat, aby bylo možné život lépe poznat, neřkuli změnit. Barry Ward na sebe touhle charismatickou figurou určitě upozornil. Silný part odehrál i Jim Norton, jehož otec Sheridan není čistým záporákem, neboť svého protivníka svým způsobem respektuje, jen je v jeho srdci více nenávisti než lásky. Gralton v něm evokuje představu prvních mučedníků, ale také nebezpečného muže, který má v duši oheň a v hlavě plány, a proto je třeba ho sejmout.

Z ostatních postav na sebe více upozorňuje třeba nenávistný O'Keefe zlověstného Briana F. O'Byrnea, Jimmyho bejvalka Oonagh, které Simone Kirbyová vtiskla sex-appeal, odpovídající atmosféře místních slatin, a zemitá postava Jimmyho mámy Alice v klidném projevu Aileen Henryové. Žádná hvězdná jména, ale v komplexu slušný týmový výkon.

Jimmyho tančírna má atmosférický vizuál a je o něco lépe natočená (a to i díky až reklamně krajinářské kameře Robbieho Ryana), nežli napsána, na rozdíl od Andělského podílu více znepokojuje než baví, a klade dotěrné otázky typu, „za jaký zločin má být Jimmy vlastně potrestán?“ a „proč je tak malý klub ve venkovské bažině tolik nebezpečný?“ Tuhle loachovskou volenku pro slabé a utiskované, natočenou podle skutečného příběhu, doporučuji brát jako autentickou dobovou úvahu o nezcizitelném právu člověka na elementární lidské svobody, aniž by bylo nutné akceptovat její ideologický kontext. V opačném případě hrozí riziko, že vás bude buď nudit, nebo iritovat.

JIMMY'S HALL / JIMMYHO TANČÍRNA. Velká Británie/Irsko/Francie 2014. Režie: Ken Loach. Scénář: Paul Laverty. Kamera: Robbie Ryan. Hudba: George Fenton. Hrají: Barry Ward (Jimmy), Simone Kirbyová (Oonagh), Jim Norton (otec Sheridan), Aileen Henryová (Alice), Brian F. O'Byrne (O'Keefe), Andrew Scott (otec Seamus), Frances Magee (Mossy). V kinech od 7. května 2015.