Vlastimil Košvanec aneb Moji Italové mi rozumějí

Velkolepá pražská prezentace u nás skoro zapomenutého malíře Vlastimila Košvance (1887-1961) je dílem Italů. Výstava s názvem Mistrovská díla Vlastimila Košvance, umístěná ve třech významných výstavních prostorách, je vlastně důsledkem zanícenosti a entuziasmu jediného člověka, Giuseppa Franzoniho, který Košvance pro sebe objevil v 80. letech náhodou v Paříži. Od té doby se cílevědomě snaží navrátit tohoto zručného malíře do povědomí nejenom české umělecké obce.

Franzoni pro Muzeum Martinengo Villagana, jehož je prezidentem, shromáždil reprezentativní sbírku Košvacových děl, která byla v tomto muzeu prezentována v roce 2011 a rok na to v Palazzo Medici-Riccardi ve Florencii, obě expozice slavily velký úspěch, který se opakoval i v roce 2014 v galerii Českého centra v Miláně, jakož i později v prestižním centru Fortezza Priamar v Savoně. Odtud pak expozice doputovala letos do Prahy, kde byla doplněna o 15 Košvancových děl ze sbírek Národního muzea.

Srovnáním italské sbírky s tou českou se lze bez obtíží dobrat zdůvodnění, proč je Košvanec zhruba od konce 90. let v Itálii přijímán a vyhledáván, zatímco v Čechách nesmlouvavě upadá v přehlíživé zapomenutí. Zatímco v Itálii základ sbírky tvoří především obrazy z doby mezi válkami, v Praze jsou soustředěna díla převážně z let padesátých, kdy umělec hlavně z existenčních důvodů zpracovává náměty z období budování socialismu. Ačkoli i na těchto obrazech je zřejmá umělcova malířská zručnost a smysl pro kompoziční vyváženost, přeci jenom spartakiádní výjevy či zachycení pracujících dělníků českého diváka víceméně odrazují.

Naproti tomu Košvancova meziválečná éra tematicky přináší líbivé motivy zpracované v duchu srozumitelného symbolismu a vzdušného impresionismu. Navíc umělcova malířská zručnost se přiznaně někdy projevuje přes osobitý rukopis slavných umělců různých dob. Vznikly tak o popularitu si říkající díla ve stylu Rubense, Degase či Gauguina, Cézanna, Toulouse-Lautreca a mnoha dalších, jen osobitý Košvancův styl jaksi chybí.

Na jedné straně je tedy možné obdivovat malířovu řemeslnou vybavenost, na straně druhé však neunikne absence osobitého stylu, což vždy zdatného řemeslníka povyšuje na jedinečného umělce. Tento rozpor vlastně potvrdil i samotný propagátor Košvancova díla Giuseppe Franzoni, když lákal na expozici umístěnou v Italském institutu. „Jsou tam vystaveny obrazy, u nichž nebudete věřit, že je namaloval Vlastimil Košvanec.“ Tato věta v podstatě vysvětluje, jak je možné, že někdo může Košvance skoro adorovat, zatímco druhý ho nezúčastněně přehlíží.

Ovšem pokud se originality týká, je zapotřebí upozornit na Košvancovu karikaturní a ilustrátorskou činnost. V této kategorii, která je také, i když v poměrně malém měřítku, na výstavě zastoupena, se Vlastimil Košvanec projevuje nejosobitěji a také nejzajímavěji. V jeho karikaturách se grandiózně uplatňuje kresebný talent, umocněný pak ironickým sarkasmem, který dokáže uplatnit i sám na sebe. Jeho karikatury tedy paradoxně nejvíce vypovídají o složitém nitru umělce Vlastimila Košvance.

Karikatura V. Košvance: A.Macek v redakci Rudého práva s A. Zápotockým, B. Šmeralem a J. Horou. (Odpadkový koš vpravo dole nese rysy autora V. Košvance.
Zdroj: České kulturní centrum Praha

Mistrovská díla Vlastimila Košvance jsou vystavena v galerii Českého centra v Rytířské ulici, v Muzeu Bedřicha Smetany na Lávce a v Italském kulturním institutu do 7. června 2015.