Poznávat cizí města přes umění je skvělá myšlenka, kterou u nás realizuje několik agentur. Například Salve Tour ve svém jarním programu nabídla hned dvě skvostné výstavy ve Frankfurtu nad Mohanem - dle očekávání velice populární expozici „Monet a zrození impresionismu“ a tematicky originální výstavu „Umělci a proroci. Tajná historie moderního umění 1872-1972“.
Frankfurtští Umělci a proroci v tajemném hávu souvislostí
Autorka konceptu Pamela Kortová dala dohromady pestrou směsici umělců od Diefenbacha, Gräsera, Nagela a dalších, jejichž jména jsou dnes skoro zapomenuta, přes raného Kupku, Schieleho či Baadera a Vogelera až po Beuyse, Immendoffa nebo Hundertwassera. Výstava, která by po Frankfurtu měla přicestovat i do Prahy, na sebe poutá velkou pozornost, popravdě řečeno hlavně kvůli těmto posledním velkým jménům, třebaže jejich uskupení se zdá snad až příliš kostrbaté.
Historička umění Duňa Panenková, která byla průvodkyní tohoto vzdělávacího zájezdu si nad sestavou vystavovaných umělců povzdychla: „Jistě to bude úspěšná výstava, ale domnívám se, že souvislosti a koncept autorky zůstanou českému publiku z větší části utajeny. Jde totiž o znalosti týkající se návaznosti na utopická učení a sociální filozofii, které jsme při vzdělávání v ČR po roce 1989 zavrhli, neb jsme tyto koncepce studovávali v rámci dějin dělnického hnutí a socialistické filozofie.“
Koncepce výstavy totiž sleduje důsledky zmatku v hlavě lidí poté, co se začátkem 19. století začala prudce rozvíjet tovární výroba. Statisíce lidí, kteří po zrušení nevolnictví proudily z venkova s novými nadějemi do měst, se najednou ocitly v úplně jiném prostředí, ve kterém neuměly žít. Města je uvrhla do obrovské chudoby a jejich lidské zoufalství vytvářelo živnou půdu pro víru v nejrůznější utopické představy. Objevily se různé názorové proudy, mezi něž patřil i ten, který propaguje návrat k lidské prostotě, k myšlence, že lidé toho k životu vlastně až tak moc nepotřebují; že by stačilo žít v souladu s přírodou, aby člověk dosáhl vyrovnanosti a klidu duše. V tomto směru sehrálo velmi významnou roli hnutí zvané theosofie. Název vznikl z řečtiny - theos (Bůh) a sofia (moudrost). Jeho zakladatelkou se r. 1875 stala ruská kněžna Helena Petrovna Blavatská (1831–1891).
GALERIE
Friedensreich Hundertwasser / Krev, která teče v kruhu a já mám kolo, 1953
Jak vyprávěla D. Panenková, objevila se v Německu v sedmdesátých letech 19. století. Její otec byl Němec, maršál ve službě ruských carů, matka byla kněžna, spisovatelka, jíž se říkalo ruská George Sandová. Po její smrti vychovávala dívku babička, zanícená botanička, která na ni neměla čas, a tak byla na negramotném ruském venkově ponechána na pospas služebným a chůvám. V této atmosféře mladá žena pocítila, že je nadána nadpřirozenou mocí a spiritistickými schopnostmi, které začala rozvíjet; hlavně komunikaci s ezoterickými proudy a s druhým astrálním světem. Své teosofické učení šířila později i v Americe, kam odešla na několik let po úspěchu v Německu.
K teosofickým myšlenkám se přiklánělo na přelomu 19. a 20. století nemalé množství lidí a lákalo také senzitivní umělce. Ti převedli myšlenky prostoty do svého života i ve stylu oblékání či účesů - dlouhé hrubé řízy až na zem, dlouhé vlasy na ramena, vysoké pastýřské hole, žebřiňáčky s plachtou atp. - a v rázně žité svobodě bez respektu k pravidlům většinové, tj. v té době finančně zajištěné společnosti. Považovali se za proroky nového života a své duchovní přesvědčení vkládali do svých výtvarných děl.
„Častým motivem obrazů bývaly mořské vlny přecházející do najád, napůl žen, napůl ryb, výtvarné představy zaniklých světů, jako byly např. Lemurie či Hyperborea. V těchto intencích představuje autorka i raná díla Františka Kupky. Jako sympatizanta se sociální tématikou zařadila do výstavy i Egona Schieleho, i když v prezentovaných skicách k aktům a v umělecky působivém dvojportrétu z londýnské soukromé sbírky osobně příliš souvislostí nevidím. Navíc pro většinu umělců, kteří šli později cestou abstrakce či expresionismu, byla tato epocha jen krátkou epizodou z doby citově vypjatého mládí, jež se nechává v rychlých emocionálních výkyvech snadno ovlivnit,“ komentuje Panenková.
Začátek expozice tak v několika kójích, které jsou věnovány většinou jednomu prorokovi nebo umělci, vtáhne do fantaskního světa spiritismu a podivných představ. Život „proroků“ zachycují výmluvné fotografie i vysvětlující text. V další části se pak návštěvník ocitá v pestrobarevné společnosti různých, dnes již proslavených umělců, jejichž spojitost s duchařským světem ozřejmují textové panely.
Přestože nám některé souvislosti unikají, nelze expozici upřít nápaditost, zajímavost a v neposlední řadě i kurátorskou zručnost.