Dagmar Pecková je znamenitá hříšnice!

Nové album Sinful Women světoznámé pěvkyně Dagmar Peckové přichází se zajímavou a vzrušující dramaturgií – slyšíme na něm árie ženských postav, kterým jejich autoři vtiskli jednu charakteristiku: do jedné jsou to ženy, které oni sami vnímali jako hříšnice.

Již po prvním poslechu je jasné, že tato poloha mezzosopranistce Dagmar Peckové zjevně vyhovuje, přitom by bylo nepochopením snažit se klást paralelu mezi její občanský život a výběr ztvárněných hrdinek. Je známou pravdou, že záporné postavy bývají napsány zdárněji než ty kladné – v souvislosti s Dostojevského romány o tom ostatně psal například Václav Černý. Neznamená to ovšem, že by interpretace árií „hříšnic“ byla o to snadnější, čímž nám, a zřejmě i interpretce, mohou být sympatičtější než kalendářové vzory všech ctností.

Dagmar Pecková měla šťastnou ruku nejen při výběru árií, ale také s volbou Slovenského filharmonického orchestru a dirigenta Aleksandara Markoviče.

Vezmeme-li její album jako celek, jímž také bezpochyby je, je nám jasné, že si Dagmar Pecková vybrala zajímavý repertoár; přitom označení „hříšnice“ je zároveň velice subjektivní a samozřejmě i proměnlivé v čase. Naprostá většina vybraných árií pochází z přelomu 19. a 20. století. Pouze jedna, z Cherubiniho Médey, je z roku 1797. Hříšnicí se totiž mohla stát každá žena, která nějakým způsobem přestoupila dobová pravidla.

Dagmar Pecková / Hříšnice
Zdroj: Supraphon

Již z úvodní árie O mes soeurs z oratoria Marie-Magdeleine Julese Masseneta je slyšet, jak skvěle si Pecková dokáže poradit nejen s vlastním partem Maří Magdalény, ale také s jakou hloubkou se dokáže do svých postav náležitě položit, vcítit do jejich složité psychologie. Její krásně kulatý mezzosoprán zde podává příběh ženy, jež sice hřešila, hledá však odpuštění a jiný, čistší život. Z Peckové hlasu tak slyšíme nejen bolest nad minulostí, ale i naději. A když se při slovech o proměně, jíž prošla, vzepne do expresivního forte podpořeného ještě orchestrem, zní to naprosto autenticky a uvěřitelně. Což je ovšem charakteristika, již lze vztáhnout na všech deset čísel alba.

V árii z opery Samson a Dalila Camilla Saint-Saënse se Pecková v roli Dalily, ženy vábící Samsona do pasti, proměňuje v ženu připravenou zradit muže, jenž ji miluje. Árie Mon coeur s'ouvre a ta voix přitom patří do oblíbeného repertoáru mezzosopranistek, mohli bychom tedy výkon Dagmar Peckové porovnávat s podáním například Marie Callasové či Olgy Borodinové – není však proč, a i kdyby, vychází z tohoto srovnání více než se ctí. Její Dalila je totiž nejen zrádná, tedy „špatná“, zároveň v Peckové hlase slyšíme stálý smutek, bolest. Celá árie tak získává na dramatičnosti. V následujícím čísle, Bacchanale, opět z téže opery, má možnost se blýsknout symfonický orchestr, pouštící se do opravdových zvukových bakchanálií – i to je sympatická volba, zařadit na pěvecké album kus instrumentální.

Za zmínku jistě stojí árie Non´erubescite, reges – Oraculum ze Stravinského operního oratoria Oedipus Rex. Peckové Jokasta se zde v osudovém příběhu, založeném na Sofoklově tragédii vysmívá věštbě, netuší však, že osudu neujde – Pecková tak zpívá dílem posměšně, opět ale v jejím tvárném hlase slyšíme ony temné podtóny. A opět bychom, chceme-li, mohli srovnávat, například s vynikající Ančerlovou nahrávkou z roku 1965, na níž Jokastu zpívala Věra Soukupová, při vší úctě k jejímu provedení ovšem musíme vyzdvihnout podání Dagmar Peckové, právě pro hloubku psychologického ponoru a vcítění.

A stejné hodnocení můžeme připsat i u dalších árií, ať je jejich autorem Richard Wagner (Peckové podání Kundry z Parsifala opět potvrzuje, co již bylo řečeno o jejím daru položit se cele do své postavy) či Richard Strauss (Klytaimnestra zavraždila v opeře Elektra na popud milence vlastního manžela a je pak pronásledována nepolevujícími výčitkami – a opět ji Pecková podává nejednobarevně) či Antoine Mariotte (vypjatá role Salome, posedlé touhou políbit rty mrtvého proroka Jochanaana - Jana Křtitele). Jistě, Dagmar Pecková má rozhodně výhodu ve svém plném mezzosopránu, do nějž dokáže dostat velkou škálu leckdy protikladných emocí, její hříšnice tak nejsou černobílé, není to ale vše – velký podíl na vynikajícím výsledku má i její opakovaně zmiňovaná schopnost psychologického uchopení postav. A pochvalu si zaslouží i „neklasický“ obal a ztvárnění bookletu. Takže: vynikající počin, vynikající interpretace, vynikající zážitek.