Čichová výstava v Basileji vám buď voní - nebo nevoní

Výstava, kterou Muzeum Tinguely v Basileji uspořádalo na zahájení náročného několikaletého programu, postupně přibližujícího význam a zapojení pěti lidských smyslů v moderním, ale i starém umění, se týká čichové složky našeho vnímání. Přináší tedy doslova zcela novou dimenzi, která se v běžném výstavním provozu samozřejmě až na výjimky nevyskytuje. Výstava Belle Haleine není však jen o poetice, kterou toto slovní spojení v češtině maně vyvolává – autorce výstavy se velmi pečlivým a náročným výběrem podařilo zahrnout do projektu celou škálu čichových dobrodružství a vjemů, včetně odpudivých pachů a smradů, kouře, páry či vůně těch nejagresivnějších, známých i méně známých koření a ochucovadel, spojených s konkrétními díly většinou současných tvůrců.

Výstava, která se rozprostírá v hlavní muzejní výstavní hale, jejím bezprostředním okolí a ve sklepních prostorách, představuje díla, vytvořená jako součást hlubšího vjemu, díla, kde svoji roli velmi dominantně sehrává i náš nos. Setkáme se s velmi praktickým a přitom vlastně vtipným řešením. Annja Mueller-Alsbach nechala vytvořit čtrnáct hermeticky uzavřených kójí, ve kterých umělecká díla, spojená s novou dimenzí, vůní či pachem, mohou svá nečekaná a pro většinu diváků zcela nová a novátorská sdělení bez problémů předávat.

Centrální část sálu obsadila řecká autorka Jenny Marketou řadou televizních obrazovek, na kterých hovoří nejrůznější osobnosti z různých částí světa o významu vůně a pachů v jejich intimním vnitřním životě. Tato sociologicko-výzkumná, přitom však přitažlivá a vtipná část, volně přechází do první, ještě otevřené kóje, kde řada tisků a vzácných grafik převážně z přelomu uvolněného šestnáctého a sedmnáctého století (díla Saenredama, Pietera Quasta, Petera De Cupere, ale také například Duchampa či Manzoniho) svobodně a s humorem komentují roli vůně, smradu, potu v běžném životě člověka, volně a bez cenzury.

A potom již s překvapením sledujeme známé současné autory a jejich nečekaně plastická díla, díky nové dimenzi ještě výrazněji dotvářející zvolená témata. A opravdu váš nos určitě nebude zahálet – však také třeba Panneau ze slávek od Marcela Broodthaerse, sestavené z otevřených páchnoucích škeblí, je dílem pro opravdové tvrďáky. Ed Ruscha pracuje výrazně intimněji, s vůní medu. Zato tvrdá dáma moderního umění Louise Bourgeois se věnuje na své grafice (ochucené!) pachu nohou.

Z desítek prací připomínám například Noční košili od Jany Štěrbákové, která pracuje s tématem bolesti i rozkoše, nebo velmi dojemnou intimní fotostudii voňavkového flakonu Jaromíra Funkeho. Součástí expozice je i velké defilé použitelných barevných voňavek od Sylvie Fleury nebo slavný Manzoniho umělcův výkal.

Celá řada exponátů tak trochu logicky patří na pomezí land artu a minimalismu – newyorská konceptualistka Meg Webster představuje své slavné dílo, Moss Bed, Queen, z roku 1986, kde ležící návštěvník tlakem svého těla vypouští vůně přírodních materiálů. Celou expozicí lehce provoňuje vůně hřebíčku, který je důležitou součástí zavěšené kompozice Ernesta Neta Když se nic neděje, která díky své vizuálně-čichové dokonalosti patří k jednoznačným vrcholům výstavy. V prověšených obalech z lycry zde od stropu vytváří až eroticky vyznívající objekty, pokračující otevřenými vonícími takřka pytlovitými objekty na podlaze.

Carsten Höller a Francois Roche vytvořili obří pohyblivé monstrum trávící diváka odporným smogem, podobně travičsky vyznívá i kuřácká odpudivá expozice Kristoffera Myskji. Sissel Tolaas, norská umělkyně, nechává vonět stěny ve své expozici tolika vůněmi, že divák může opravdu být veden nosem – v bílé krychli mu ostatně nic jiného nezbývá.

Nabídka je ještě bohatší – divák postupně přijímá premisu, že vůně či pachová stopa mohou být součástí vizuálního uměleckého díla, a chápe, že tato dimenze dodává vystaveným dílům opravdový nový, někdy až brutální rozměr, jiným způsobem nedosažitelný.

Gerda Steiner a Jörg Lenzlinger / Jeskyně vůní, 2005
Zdroj: Muzeum Tinguely

Dokonalá výstava, nepříliš vhodná pro konzervativního diváka. Při troše soustředění však přináší nečekaný a dominantní zážitek. V Muzeu Tinguely k ní mohou návštěvníci přičichnout do 17. května.