Vybíjená je rána do prázdna

Vybíjená aneb „Partička“ po pětadvaceti letech podle Viewegha a Nikolaeva. Vybíjená je dětská míčová hra, která ze školního těláku na gymplu prosákla i do naší dospělosti. Princip je přímočarý jako rána merunou mezi oči: zasáhnout soupeře a vyřadit ho ze hry. Nejčastější varianta: všichni proti všem neboli tak zvané „maso“.

Literární předlohy Michala Viewegha jsou častým terčem filmařských nájezdů, neboť původních filmových látek je málo, na vlně čtenářského zájmu se sveze i nejeden filmový divák a autor knihy v tomto případě rád pomůže i se scénářem. Tak jsme si na filmovém plátně mohli „přečíst“ třeba Román pro muže či Román pro ženy, vydat se za hranice všedních dnů s Účastníky zájezdu, zašpásovat si s Nestydou nebo být svědky toho, jak vypadá svérázná Výchova dívek v Čechách. Filmové námluvy s Vieweghem začaly již v roce 1997, kdy natočil režisér Petr Nikolaev nostalgickou retro (skoro) komedii Báječná léta pod psa, laděnou do zvláštního, barevného a hořkosladkého šerosvitu umolousaných normalizačních let. A téměř po dvaceti letech se Nikolaev k Vieweghovi znovu vrací.

„To čumíte, jak jsme rozzářili vaše šedivý životy!“

Tohle vyřvává Richard Genzer do letní noci, na chvíli prozářené privátním ohňostrojem, a včas si neuvědomuje, že už je po všem a jemu už v ruce zbývá jen vlažně doutnající oharek skomírající pyrotechniky. Řekl bych, že tohle je pro Vybíjenou symptomatická sekvence, téměř symbolicky vyjadřující, o čem vlastně je a co nám chce říci.

Vybíjená / Michal Suchánek, Richard Genzer, Ondřej Sokol, Simona Krainová
Zdroj: Falcon

Tenhle fragmentovitý bedekr napříč osudy několika spolužáků, které flasbacky pinkají mezi retrem a reálem (časově ohraničeno gymnaziálním studiem a současnou čtyřicítkou), se snaží držet pohromadě trojice starých kámošů, šoumanská partička, která nezřídka udávala třídě tón. Tahle trojka, teď žije (či spíše přežívá) v sympaticky zatuchlém staromládeneckém kutlochu ve složení Skipy (Richard Genzer), Tom (Michal Suchánek) a Jeff (Ondřej Sokol), což není nic, co by jim člověk musel závidět. To, co mohlo být ve dvaceti cool, je totiž ve čtyřiceti docela trapas, silně podmalovaný nesmlouvavým faktem, že ani jeden z nich vlastně nedošel tam, kam chtěl. Každý z nich měl svá tajná přání a sny (jež byly někdy, tak jako ve vztahu k ročníkové krasavici Evě Šálkové, fyziologicky vzácně identické) a každý z nich toho už o mnoho více prokaučoval, nežli naplnil. A tak lakonická replika „Kokota kupovat nemusíme, protože toho už máme“, kterou suše pronesl Jeff, když Skipy kupoval (jen on sám, Viewegh a Nikolaev ví proč) další umělou vagínu do domácnosti, se tak nějak vztahuje na ně na všechny.

Abiturientský večírek po pětadvaceti letech, kdy se na Slapech znovu sejdou s krásnou Evou, třídní ošklivkou Hujerovou, bývalým profesorem (jenž jim možná vypálil rybník) a dalšími kluky a holkami ze třídy, kteří jim budou dělat křoví, je dobrým východiskem pro vzpomínání na to, jací jsme tehdy byli, které je při těchto příležitostech téměř povinné.

„My budeme zářit věčně!“

Huláká Skipy do noci a nějakou dobu trvá, než mu dojde, že je to vlastně výkřik do tmy. Režisér Petr Nikolaev (Lidice, Příběh kmotra) natočil slušnou vieweghovskou oddychovku, která může (oprávněně) vzbuzovat pocit, jakoby si Sněženky a machři po 25 letech vyzuli lyžáky a odjeli zapařit a zavzpomínat někam do okolí Nalžovic na slapskou pláž.

Rozhodně nám ale nepředkládá anoncovanou čistou komedii, protože tohle čtyřicátnické bilancování je místy docela hořké, smutné a trpké a také trochu sentimentální, malinko melancholické a lehce vyprázdněné, podobně jako životy jeho klíčových protagonistů. Hodně se tu, zarámováno standardní poetikou abiturientských večírků, vzpomíná, ale moc se toho fakticky neděje. Divácký komfort je navíc možná až příliš fragmentovitě rozpohybován častými flashbacky, které jsou z hlediska struktury a celkového konceptu sice nezbytné, ale ke konzistentnosti a přehlednosti narace dvakrát nepřispívají.

Casting vám tu buď sedne (protože máte jeho představitele rádi i odjinud), nebo vás bude prudit (neboť jejich šoumenství není vaše krevní skupina). Pro mě byla ústřední trojka z Partičky spíše příjemným překvapením, protože disciplinovaně jela po filmové ose a lacině se nepodbízela populárním televizním formátem (jen na jejich gymnaziální dvojníky jsem si musel chvíli zvykat). Prostě jsem se nebránil a uvěřil, že Skipy je „třídní recesista, oblíbený, ale pro život nepoužitelný“, Eva Šálková forever, a proto ji také Tom pořád miluje, Jeff je typ, který se první ožení i rozvede a Hujerová je na své cestě za štěstím nezničitelná, i když při orgasmu vypadá, jakoby jí trhali nehty.

Vybíjená není blbý ani odbytý, ale spíše nedopovězený film. Je to snímek, který přináší lehký smutek, mírný úsměv, něco nostalgie a náznak naděje. Proč ne, říkám si, a v souladu se slovy úvodní písně „hezký chvíle jsou krátký“, to chápu tak, že nás upozorňuje, abychom je neprošvihli, když konečně přijdou. Tady jsem jich ale moc nenašel!

VYBÍJENÁ. Česko 2015. Režie: Petr Nikolaev. Scénář: Miroslav Oščatka. Kamera: David Ployhar. Hudba: Jiří Chlumecký. Hrají: Richard Genzer (Skipy), Michal Suchánek (Tom), Ondřej Sokol (Jeff), Simona Krainová (Eva), Simona Babčáková (Hujerová), Lukáš Vaculík (profesor). V kinech od 12. března 2015.